Možná jako já provozujete s novými knihami před přečtením malou hru, drobný rituál. U prózy se podívám na první větu: nebude v ní něco ze zaklínadla? U poezie zas namátkou otevřu sbírku a přečtu první řádky, na něž oko padne. Co když se mi bezděky vyjeví skryté, esenciální poselství, zkoncentrované do jediného verše? Jistěže nejde o žádnou objektivní „metodu“. Ale občas je to zajímavé.
…napsal ve své kritice v Ádvojce Jan Štolba. Přepisuji to sem, protože podobnou metodu mám taky, asi se snažím přečíst si u prózy alespoň první odstavec, ne-li stranu, ale u poezie to mám zcela stejné. A pak je ještě jedna naprosto zvláštní metoda, resp. zvláštní druh knih, které nutí k přečtení. Jsou to knihy specificky vonící.
Miluju voňavé knihy. Některé knihy mi voní po starých kabinetech. Poprvé jsem je cítil, když jsme se Špínou jeden vyklízeli v Lounech na gymplu, zatímco spolužáci byli na lyžáku. Neumím lyžovat, ale zato vím, jak voní Prosper Mérimée v originále nebo Všeobecný dějepis Bidlo-Hýbl-Šusta. Ještě víc jsem se jich pak nafetoval na brigádě ve skladu lounské městské knihovny. Některé knihy voní slabě, ale přesto si tu jejich esenci někam přiřadíte, většina je do sladka. Takový Oblomov, kterého mám doma, voní po nemocnici, ale kupodivu to není nepříjemná vůně. Kino revue z 60. let voní po fotopapíru. Kdybych měl vybrat tři nejvoňavější knihy v mé knihovně, pak by to bylo po paměti takto:
3. místo – Palackého Dějiny z roku 1928, sice takhle voní většina starších knih, ale tahle si díky počtu stránek tu vůni lépe konzervuje a hlavně s ní mám spojenou pubertu a tehdy jsou čichové vjemy velmi intenzivní
2. místo – Tři mušketýři, stejně jako Dějiny původně z dědovy knihovny, spolu s ilustracemi vytváří neodolatelný celek
1. místo – Jiří Žáček Text-appeal, jediná kniha, kterou jsem víc čichal než četl
…napsal ve své kritice v Ádvojce Jan Štolba. Přepisuji to sem, protože podobnou metodu mám taky, asi se snažím přečíst si u prózy alespoň první odstavec, ne-li stranu, ale u poezie to mám zcela stejné. A pak je ještě jedna naprosto zvláštní metoda, resp. zvláštní druh knih, které nutí k přečtení. Jsou to knihy specificky vonící.
Miluju voňavé knihy. Některé knihy mi voní po starých kabinetech. Poprvé jsem je cítil, když jsme se Špínou jeden vyklízeli v Lounech na gymplu, zatímco spolužáci byli na lyžáku. Neumím lyžovat, ale zato vím, jak voní Prosper Mérimée v originále nebo Všeobecný dějepis Bidlo-Hýbl-Šusta. Ještě víc jsem se jich pak nafetoval na brigádě ve skladu lounské městské knihovny. Některé knihy voní slabě, ale přesto si tu jejich esenci někam přiřadíte, většina je do sladka. Takový Oblomov, kterého mám doma, voní po nemocnici, ale kupodivu to není nepříjemná vůně. Kino revue z 60. let voní po fotopapíru. Kdybych měl vybrat tři nejvoňavější knihy v mé knihovně, pak by to bylo po paměti takto:
3. místo – Palackého Dějiny z roku 1928, sice takhle voní většina starších knih, ale tahle si díky počtu stránek tu vůni lépe konzervuje a hlavně s ní mám spojenou pubertu a tehdy jsou čichové vjemy velmi intenzivní
2. místo – Tři mušketýři, stejně jako Dějiny původně z dědovy knihovny, spolu s ilustracemi vytváří neodolatelný celek
1. místo – Jiří Žáček Text-appeal, jediná kniha, kterou jsem víc čichal než četl
1 komentář:
To Ti voní kolonie roztočů anebo bobečky pisivek knižních ;o)
Okomentovat