Ještě jednu cestu do Ameriky jsem minulý týden absolvoval. Bylo to s Antonínem Osičkou, respektive s jeho alter egem, studentem filosofie Josefem Sedlákem. V tom románu se vlastně objevily odkazy i na několik mých článků z poslední doby…
… ten o onanii:
Je pravda, že pohlavní pud a láska se v něm ozvaly brzy po desátém roce a že ho silně rozrušily. A nebylo nikoho, kdo by ho poučil. Tehdy se na střední škole o takových věcech nemluvilo, jen katecheti to rozmazávali, a jejich výklad zaváněl spíše pekelnými mukami než ponaučením. Studenti byli odkázáni sami na sebe. Smělejší se dali od někoho poučit, nesmělejší se trápili a užírali, stydíce se za svůj „hřích“. Profesoři jim dávali domácí tresty, přistihli-li je mluvit s děvčetem nebo kouřit, zrovna tak, jakoby jim scházel u kabátu knoflík.
Zbožný chlapec postupem času zažil krizi víry, a když mu spolužák Janda řekl, že je to všecko blbost, přešel ihned do jeho tábora.
… ten o mořské bouři a Bohu
A teď plul na moři, na opravdovém moři, na rozbouřeném moři, mezi velehorami tekuté litiny, která si podávala loď jako footballista míč… Pět dní a pět nocí zuřila bouře a moře se smálo šíleným smíchem, jako by chtělo říci: „… K smíchu je mi studující filosofie Sedlák, který mne pozoruje v němém úžasu a který ani neví, že nejmenší zrnko písku na mém dně jest tisíckrát důležitější než jeho komické já, které se kdysi naparovalo a psalo i básně, a teď stojí u kulatého okénka a zevluje na mne. Hoj, mám chuť rozbít to silné sklo a prásknout ho do tváře, aby si uvědomil, že život je něco vážnějšího a složitějšího než pohrávání s ilusemi, než myšlenky na přerod, než touha po literární slávě, po útěku do ciziny a po slastných rtech slečny Smetanovy…“
… ten o rozdělení tříd na železnici
strkán jakousi viditelnou i neviditelnou organisací, dostal se až do vlaku, do amerického vlaku, s plyšovými sedadly, do vlaku s jednou třídou, do vlaku demokracie. I když měl později jiné názory o americké svobodě a demokracií, vlak americký ho okouzlil. Cítil, že se mu rozvazují křídla, že je volný, nespoutaný formulkami rakouského skomírání; chtělo se mu vykřiknout, zajásat, objat někoho a říci mu, jak je šťasten. Cítil se mlád a celý vlak voněl mládím. I průvodčí vlaku, snad padesátiletý, ale hladce vyholený, vypadal jako chlapec. Teď teprve chápal slova »hladce vyholený Američan«, jež značila pohyb, poskok, popření konce, život, život za každou cenu. Sedláka až zamrazilo, když si vzpomněl, co dnů prosnil a problouznil, jak často upadal do dekadentské nálady a do otrocké odvislosti, jak neviděl, že život pohrdá nebo ignoruje samotářské, jalové snílky, zrovna jako pohrdá moře zdechlou rybou a vyplivuje ji na břeh. Cítil, že Amerika naplní jeho nitro novým obsahem a že splní naděje do ní skládané. Kdož však ví, zda se nezklame!
Psal se rok 1913, bylo těsně před válkou a Amerika tehdy platila za zemi zaslíbenou. Dál jsem se zatím nepročetl. Když jsem včera otevřel Chateaubrianda, pořád jsem hledal těch pět dní v podpalubí a tu vášeň pro jistou konkrétní dívku na palubě. Až dnes jsem si uvědomil, že to byly stránky úplně jiné knihy. Tak zůstala cesta oceánem do Ameriky po více než sto letech téměř stejná.
Je pravda, že pohlavní pud a láska se v něm ozvaly brzy po desátém roce a že ho silně rozrušily. A nebylo nikoho, kdo by ho poučil. Tehdy se na střední škole o takových věcech nemluvilo, jen katecheti to rozmazávali, a jejich výklad zaváněl spíše pekelnými mukami než ponaučením. Studenti byli odkázáni sami na sebe. Smělejší se dali od někoho poučit, nesmělejší se trápili a užírali, stydíce se za svůj „hřích“. Profesoři jim dávali domácí tresty, přistihli-li je mluvit s děvčetem nebo kouřit, zrovna tak, jakoby jim scházel u kabátu knoflík.
Zbožný chlapec postupem času zažil krizi víry, a když mu spolužák Janda řekl, že je to všecko blbost, přešel ihned do jeho tábora.
… ten o mořské bouři a Bohu
A teď plul na moři, na opravdovém moři, na rozbouřeném moři, mezi velehorami tekuté litiny, která si podávala loď jako footballista míč… Pět dní a pět nocí zuřila bouře a moře se smálo šíleným smíchem, jako by chtělo říci: „… K smíchu je mi studující filosofie Sedlák, který mne pozoruje v němém úžasu a který ani neví, že nejmenší zrnko písku na mém dně jest tisíckrát důležitější než jeho komické já, které se kdysi naparovalo a psalo i básně, a teď stojí u kulatého okénka a zevluje na mne. Hoj, mám chuť rozbít to silné sklo a prásknout ho do tváře, aby si uvědomil, že život je něco vážnějšího a složitějšího než pohrávání s ilusemi, než myšlenky na přerod, než touha po literární slávě, po útěku do ciziny a po slastných rtech slečny Smetanovy…“
… ten o rozdělení tříd na železnici
strkán jakousi viditelnou i neviditelnou organisací, dostal se až do vlaku, do amerického vlaku, s plyšovými sedadly, do vlaku s jednou třídou, do vlaku demokracie. I když měl později jiné názory o americké svobodě a demokracií, vlak americký ho okouzlil. Cítil, že se mu rozvazují křídla, že je volný, nespoutaný formulkami rakouského skomírání; chtělo se mu vykřiknout, zajásat, objat někoho a říci mu, jak je šťasten. Cítil se mlád a celý vlak voněl mládím. I průvodčí vlaku, snad padesátiletý, ale hladce vyholený, vypadal jako chlapec. Teď teprve chápal slova »hladce vyholený Američan«, jež značila pohyb, poskok, popření konce, život, život za každou cenu. Sedláka až zamrazilo, když si vzpomněl, co dnů prosnil a problouznil, jak často upadal do dekadentské nálady a do otrocké odvislosti, jak neviděl, že život pohrdá nebo ignoruje samotářské, jalové snílky, zrovna jako pohrdá moře zdechlou rybou a vyplivuje ji na břeh. Cítil, že Amerika naplní jeho nitro novým obsahem a že splní naděje do ní skládané. Kdož však ví, zda se nezklame!
Psal se rok 1913, bylo těsně před válkou a Amerika tehdy platila za zemi zaslíbenou. Dál jsem se zatím nepročetl. Když jsem včera otevřel Chateaubrianda, pořád jsem hledal těch pět dní v podpalubí a tu vášeň pro jistou konkrétní dívku na palubě. Až dnes jsem si uvědomil, že to byly stránky úplně jiné knihy. Tak zůstala cesta oceánem do Ameriky po více než sto letech téměř stejná.
Jednou jsem cestu do Ameriky zažil i ve snu, to bylo krátce po četbě Hostovského, když mi umřel táta. Měl jsem z té pevniny, u které jsem přistál a půjčil si, já v civilním životě neřidič, auto, osvobozující pocit. Tohle mám z těch románů!
Ještě si vzpomínám na Kafkovu Ameriku, kde si Karel zapomene na lodi deštník a pak zase zapomene, že si při odchodu dal od kamaráda pohlídat kufr – tak bych asi dopadl já.
Tolik Ameriky a já se tam jako ten Kafka v životě nepodívám.
Tolik Ameriky a já se tam jako ten Kafka v životě nepodívám.
Žádné komentáře:
Okomentovat