Chateaubriand I.

Při čtení jakéhokoli životopisu se téměř vždy identifikuji s osobností, o které se píše. Trochu to svědčí o tom, že si umím vybírat, a trochu o tom, že vidím to, co chci, tedy že na mě pasuje horoskop pro střelce, ale kdyby mi hvězdopravci omylem přečetli popis panny, býka nebo kozoroha, našel bych se v nich také.

Už pár dní jsem novodobým Chateaubriandem. A že o něm Maurois píše mnohdy velmi nelichotivě, to mě dostává do dosti svízelného úhlu vnitřního pohledu. Odhalím tak dost svých záporných vlastností, kterými se vyvažuje můj genius. A odečtu-li toho genia jako chiméru, vychází mi dost smutný výsledek.

Ale abych začal popořadě, na dětství mladého šlechtice ze zkrachovalého rodu bylo pozoruhodné snad jen to, že jako šesté a poslední dítko své matky byl velmi neduživý a jedna z jeho kojných jej svěřila pod ochranu Panny Marie Nazaretské v Plancoëtu. Slíbila tehdy před její hrubě tesanou žulovou soškou, že pokud se chlapec z toho vylíže, bude až do sedmi let nosit jen modré a bílé šatičky. 

 A tak se také stalo. Jako sedmiletý byl pak na slavnostní mši v katedrále, kde sošku uchovávají, slibu zbaven.

Taky zde nespatřujete žádnou podobnost? Zaplať pánbu. I když bůhví komu mě v modlitbách zasvětili moji blízcí, když mi v Praze na uro vyndavali ledvinu.