Josef Šusta, pojem v historiografii stojící někde mezi Palackým a Třeštíkem, pro mě s osobním kouzlem. Osobnost obložená aurou světce, jen proto, že pro mě znamenal prototyp prvorepublikového vzdělance, Pátečníka v Čapkově zahradě. Protože jsem ale raným čtenářem Augustinova Vyznání, vím, že k životu světce patří i ty nejtutlanější hříchy, kterých jsme denně svědky a které často sami pácháme.
Ke genezi smýšlení každého historika patří i poznání, že žádná doba se v základech, v těch nejlidštějších věcech, v podstatě neliší od té naší. Slýcháte to také často, jak ta dnešní mládež je zkažená? Rozhodně nesrovnatelně horší než mládež před dvaceti, čtyřiceti lety. Teď si tedy poslechněte (ano, nemusíte ho jen číst, ještě pár dní je dostupný na internetových stránkách Vltavy) vyprávění Josefa Šusty z knihy, kterou nyní na Vltavě čtou, Léta dětská, jinošská, učňovská a vandrovní. Tehdy, v roce 1888, nastoupil Třeboňák Josef Šusta do kvinty na gymnasiu v Českých Budějovicích.
... hned v prvních dnech mne (spolužák Franta, syn správce pivovaru) posílal v noci oknem do židovské kořalny pro alaš a vypili jsme ho ve čtyřech zpravidla přes litr, takže nejhorších následků nás ušetřila jen opatrnost pana Fajtla, který ve svém šenku lihovinu důkladně křtil. Jindy jsme oknem vycházeli na noční toulky a zajišťovali se před inspekcí krátkozraké bytné čepicemi vhodně položenými na polštář tak, aby v šeru činily dojem spících hlav… K úhradě těchto výletů se zastavovaly nebo prodávaly hodinky. Franta nosil doma odcizené stříbrné příbory k zlatníkovi a také mne naváděl, až pojedu na Dušičky domů, abych podobně přispěl svou hřivnou ke společné útratě. V tom jsem mu nevyhověl. A podobně se vzepřelo mé nitro proti jeho pokusu po několika měsících zhoubné drezúry zdomácnět mě v nevěstinci. V Budějovicích byly tehdy, pokud vím, dva takové nákladnější zcela veřejně provozované zapadáčky – na vltavském nábřeží a u mlýnské strouhy. Tam si ovšem gymnasista nesměl troufat, ale Franta nás zavedl za jatkami do veřejného domu zcela lůzovitého přídechu, kde mne takřka v horečce se chvějícího hlučně uvítala přestárlá doširoka vykynutá děvka se zákalem na jednom oku. Jakmile mne chtěla k sobě přitisknout, zachvátilo mne takové nechutenství, že jsem nejen z brlohu utekl, klobouk tam nechávaje, nýbrž na ulici mi žaludek překypěl, zcela jako při prvním kouření. Bylo to právě na den mých čtrnáctých narozenin a epizoda mi zanechala tak silný odpor, že jsem jako gymnasista již nikdy o prostředí prodejné lásky nezavadil, ač se z mých spolužáků někteří vyspělejší svými zkušenostmi na těchto smutných pěšinkách mnoho vychloubali.
Ke genezi smýšlení každého historika patří i poznání, že žádná doba se v základech, v těch nejlidštějších věcech, v podstatě neliší od té naší. Slýcháte to také často, jak ta dnešní mládež je zkažená? Rozhodně nesrovnatelně horší než mládež před dvaceti, čtyřiceti lety. Teď si tedy poslechněte (ano, nemusíte ho jen číst, ještě pár dní je dostupný na internetových stránkách Vltavy) vyprávění Josefa Šusty z knihy, kterou nyní na Vltavě čtou, Léta dětská, jinošská, učňovská a vandrovní. Tehdy, v roce 1888, nastoupil Třeboňák Josef Šusta do kvinty na gymnasiu v Českých Budějovicích.
... hned v prvních dnech mne (spolužák Franta, syn správce pivovaru) posílal v noci oknem do židovské kořalny pro alaš a vypili jsme ho ve čtyřech zpravidla přes litr, takže nejhorších následků nás ušetřila jen opatrnost pana Fajtla, který ve svém šenku lihovinu důkladně křtil. Jindy jsme oknem vycházeli na noční toulky a zajišťovali se před inspekcí krátkozraké bytné čepicemi vhodně položenými na polštář tak, aby v šeru činily dojem spících hlav… K úhradě těchto výletů se zastavovaly nebo prodávaly hodinky. Franta nosil doma odcizené stříbrné příbory k zlatníkovi a také mne naváděl, až pojedu na Dušičky domů, abych podobně přispěl svou hřivnou ke společné útratě. V tom jsem mu nevyhověl. A podobně se vzepřelo mé nitro proti jeho pokusu po několika měsících zhoubné drezúry zdomácnět mě v nevěstinci. V Budějovicích byly tehdy, pokud vím, dva takové nákladnější zcela veřejně provozované zapadáčky – na vltavském nábřeží a u mlýnské strouhy. Tam si ovšem gymnasista nesměl troufat, ale Franta nás zavedl za jatkami do veřejného domu zcela lůzovitého přídechu, kde mne takřka v horečce se chvějícího hlučně uvítala přestárlá doširoka vykynutá děvka se zákalem na jednom oku. Jakmile mne chtěla k sobě přitisknout, zachvátilo mne takové nechutenství, že jsem nejen z brlohu utekl, klobouk tam nechávaje, nýbrž na ulici mi žaludek překypěl, zcela jako při prvním kouření. Bylo to právě na den mých čtrnáctých narozenin a epizoda mi zanechala tak silný odpor, že jsem jako gymnasista již nikdy o prostředí prodejné lásky nezavadil, ač se z mých spolužáků někteří vyspělejší svými zkušenostmi na těchto smutných pěšinkách mnoho vychloubali.
Žádné komentáře:
Okomentovat