„Kněz na kazatelně se vystříhával vyslovit jméno Ježíše Krista a hovořil jenom o zákonodárci křesťanů,“ popisuje osvíceneckou atmosféru ve Francii 18. století Chateaubriand. Tehdy již měl mladý podporučík tonsuru na hlavě, jelikož se stal rytířem maltézského řádu. Zároveň ho ale Paříž a pluk stačily zkazit natolik, že v dopise příteli dohazuje svoji vlastní sestru – pannu, a o milenkách mluví jako o nutném zlu.
Pak přišla Bastila, která má dnes výročí. Chateaubriand měl revoluční myšlenky, byl žákem Rousseauovým a chápal tedy nastalou situaci jako příležitost k nastolení vlády humanity. Ale už při osvobozování věznice se zabíjelo. Viděl revolucionáře, který šel s kouskem srdce jedné z těchto raných obětí, Jacquese de Flessellesa, na klopě. Za pár dní viděl dav, jak na píkách nese dvě rozcuchané hlavy představitelů starého režimu (snažili se je nejdříve pověsit na kandelábry, ale když se několikrát přetrhl provaz, přistoupili k popravě). Jedné z hlav viselo oko až na tvář a tehdy Chateaubriand poznal, že je proti revoluci a proti vládě ulice, která nastupovala. Přestal chápat, jak někdo, kdo zná lidi, může věřit, že lze zavést nový pořádek, kde se lidi stanou lepšími. Stal se jedním z mnoha adeptů emigrace. Jenže jeho to táhlo jinam než do Anglie nebo Německa, revoluce ho zastihla v době romantického blouznění o neznámých krajinách Ameriky. Musel si nějak vydělat na cestu, a tak začal obchodovat s vlněnými punčochami. A nakonec opravdu odjel, ale to už je jiná kapitola.
Taky jsem žil v době, kdy se i křesťané styděli za svého zákonodárce. Taky jsem romanticky toužil po tonsuře srdce. Taky jsem byl zkažen. Taky jsem přestal věřit v revoluci poměrně mladý, kdy jsem ještě jezdil prstem po mapě západní Austrálie a vysníval si dobrodružství na lodích a mezi domorodci. Jen s těmi vlněnými punčochami jsem neobchodoval.
Pak přišla Bastila, která má dnes výročí. Chateaubriand měl revoluční myšlenky, byl žákem Rousseauovým a chápal tedy nastalou situaci jako příležitost k nastolení vlády humanity. Ale už při osvobozování věznice se zabíjelo. Viděl revolucionáře, který šel s kouskem srdce jedné z těchto raných obětí, Jacquese de Flessellesa, na klopě. Za pár dní viděl dav, jak na píkách nese dvě rozcuchané hlavy představitelů starého režimu (snažili se je nejdříve pověsit na kandelábry, ale když se několikrát přetrhl provaz, přistoupili k popravě). Jedné z hlav viselo oko až na tvář a tehdy Chateaubriand poznal, že je proti revoluci a proti vládě ulice, která nastupovala. Přestal chápat, jak někdo, kdo zná lidi, může věřit, že lze zavést nový pořádek, kde se lidi stanou lepšími. Stal se jedním z mnoha adeptů emigrace. Jenže jeho to táhlo jinam než do Anglie nebo Německa, revoluce ho zastihla v době romantického blouznění o neznámých krajinách Ameriky. Musel si nějak vydělat na cestu, a tak začal obchodovat s vlněnými punčochami. A nakonec opravdu odjel, ale to už je jiná kapitola.
Taky jsem žil v době, kdy se i křesťané styděli za svého zákonodárce. Taky jsem romanticky toužil po tonsuře srdce. Taky jsem byl zkažen. Taky jsem přestal věřit v revoluci poměrně mladý, kdy jsem ještě jezdil prstem po mapě západní Austrálie a vysníval si dobrodružství na lodích a mezi domorodci. Jen s těmi vlněnými punčochami jsem neobchodoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat