1. prosince 2010

Ryzí pravda v. touha po pravdě

Básník Pavel Kolmačka potvrdil v rozhovoru pro A2 moji teorii o krizi nevíry:

Religiozita není hrb, se kterým se jeden narodí a jiný ne. Náboženští lidé prožívají velmi nenáboženská období, a naopak nenáboženští mohou mít chvíli, kde je to popadne i proti jejich vůli...
Koresponduje to s představou, že náboženskost je hlavně mentální symbióza s nějakou doktrínou, pokud možno tak anachronickou a iracionální, že věřit jí vyžaduje nadlidské úsilí a zaťaté zuby a že se to čas od času nedá vydržet. Obraz světa lze ale přeskupit do tolika smysluplných vzorců, že nefunkčnost jednoho z nich nebolí tak moc, jak se obecně soudí. Ano, někdy člověk žije jako na vlně, která ho nese. Bere jakoby z jiné síly a ještě má na rozdávání. A někdy je na suchu, sobecký, malicherný a blbý. Nevím, jak to odlišit od problémů obecně životních, možná je to jen záležitost jazyka.

V dětství jsem věřil v Ježíška, pak jsem prozřel a zjsitil, že dárky nosí rodiče. Pak jsem znovu prozřel a zjistil, že dárky nenosí rodiče, ale opravdu Ježíšek. A protože jsem v Krista uvěřil před Vánoci, pokaždé se mi to v tomto čase vrátí, i když třeba celý rok prožívám navenek poměrně pohansky. Hledám, nacházím, ale nikdy nenajdu. Ocituju Lessinga ze Smetanových pamětí:

Kdyby Bůh, maje ukrytu ve své pravici veškeru pravdu, ve své levici vždy neúnavnou touhu po pravdě, ač již s přídavkem: i věčně věkův blouditi, pravil ke mně: vol! pokorně chopiv se jeho levice, děl bych: Otče dej! vždyť ryzí pravda je toliko pro tebe.

Žádné komentáře: