Bratr Hitler

Takhle provokativně nazval svůj esej z roku 1938 spisovatel Thomas Mann, tehdy československý státní občan žijící v Kalifornii (z Německa emigroval hned po Hitlerově nástupu). O Hitlerovi mluví jako o umělci, tedy kolegovi, a hledá v tomto jeho rysu podstatu Třetí říše. Hitler byl ovšem umělec ztroskotaný. A nejen umělec.

„Hitler se nikdy nenaučil, dokonce se ani nechtěl naučit a zřejmě ani nebyl fyzicky a technicky schopen toho, co uměl každý jiný muž, jezdit na koni, řídit auto nebo pilotovat letadlo, dokonce ani zplodit dítě“, zato ovšem dokázal svojí „nesmírně nízkou výřečností ovládat masy“.  

Jak tak čtu Mein Kampf, docházím k závěru, který by se dal shrnout do čtyř tezí. Kdybych chtěl vystihnout, kdo byl Hitler, řekl bych, že to byl

neúspěšný malíř, který chtěl být architektem
herec před zrcadlem, který chtěl být režisérem
impotent, který se chtěl stát Otcem národa
falešný prorok, který se chtěl stát Bohem

Napadá mě ještě jedna teze:
Hitler chtěl být, a do veliké míry byl, svým vlastním uměleckým výtvorem.

Z druhé kapitoly vyjímám nejzajímavější pasáže. Již v této kapitole vysvitne Hitlerova posedlost slovem „brutální“, nevím, jestli někdo počítal, kolikrát se v Mém boji objeví, ale na každé stránce je minimálně jednou.

Teprve až jednou přijde doba nezatížená stínem pocitu vlastní viny, dostane se jí klidu a zároveň vnitřní síly k brutálnímu a bezohlednému vyřezání divokých výhonků a k odstranění plevele. (29)

Byl jsem přesvědčen, že se stanu renomovaným stavitelem. (32)

Na stavbě pracoval, ovšem jako stavební dělník, a se svými kolegy se hádal o odborech, do kterých odmítl vstoupit, protože o nich nic nevěděl a nelíbilo se mu, že na něj všichni tlačí, aby tam vstoupil. Po čase začal dělníky přesvědčovat o svých vlasteneckých názorech a kritizovat jejich názory levičácké.
Až jednoho dne byl použit prostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí. Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsem přednost první radě. (36)

Tuhle pasáž považuji za stěžejní a podrobil bych ji samostatnému rozboru, ale na ten teď po ránu není čas. Nicméně doposavad člověk Hitlera mohl považovat za zneuznalého člověka na poli uměleckém a společenském, který touží společnosti dokázat, co v něm je, aby ho uznala; od této chvíle ovšem touží po pomstě. Přestává toužit po tom být pro společnost jedním z dobrých, talentovaných a vynikajících, začíná chtít být nejlepší. A toho nedosáhne skrze umění, ale jedině skrze politiku. Jen o dvě stránky dál představuje svůj politický program, když mluví o sociální demokracii.

Davy milují více vládce než prosebníka a vnitřně je spíš než učení liberální uspokojuje učení, které vedle sebe nestrpí žádné jiné; neví většinou, co si se svobodou počít a cítí se dokonce trochu opuštěné. Nestydatost duševního terorismu si uvědomují jen málo, podobně jako pobuřujícího zneužívání lidské svobody, a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidí jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.
Bude-li sociální demokracie konfrontována s učením pravdivějším, ale stejně brutálně realizovaným, toto učení, i když po těžkém boji, zvítězí. (38)
…
Je to taktika, která kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musí skoro matematicky vést k úspěchu, pokud se ale i protivník nenaučí bojovat proti jedu zase jedem. (39)

Příště o tom, jak a proč začal Hitler nenávidět Židy.