13. února 2011

Naše Charleyova teta

Přečetl jsem si Charleyovu tetu, ovšem v překladu Karla Šípka, který v roce 1920 přeložil originál z konce 19. století od Thomase Brandona. Tento originál byl v roce 1933 upraven jeho potomky, a tak dnešní překlady nejsou jen modernější, ale zřejmě i dosti odlišné. Musím si tedy nějaký půjčit, i když to moje čtení mělo punc exkluzivity, kdy se ještě Skotsku říkalo Škotsko, v Londýně se nepobývalo, ale meškalo, mladí lidé se dokázali zamilovat hrůzukrát a plamenná slova lásky si šepotali v růžových besídkách, průvodci cizinců se říkalo ciceron a ve slovníčku jsem si ztěží našel, co znamenalo někoho vypalestrovat. V zajetí archaismů jsem si přišel jako v černobílém filmu s Oldřichem Novým a Antonií Nedošínskou. A i dějem jsem nebyl daleko od prvorepublikových komedií postavených na záměně posluhy se sousedovic strýčkem milionářem. Nějakého vzkazu divákovi by se člověk asi nedohledal.

Jeden vzkaz jsem si ale přeci jen odnesl, a to přímo do naší donedávna aktuální rodinné situace. Život bez pokušení se nikam neposune a člověk jednou na nějaké dojede. Jsem rád za různá pokušení, která mi pomáhají najít poklady, i když mnohdy s natlučenou hubou. Jedno takové pokušení na nás s Věruškou přišlo přesně v 17. týdnu, kdy se v bedekru pro těhotné píše: „Jestliže potřebujete nový byt, můžete se o něj právě teď začít starat.“ Napadlo nás, že dva dospělí, dva kocouři a jeden mrňousek na jednom smetišti 2+málá1 nemůžou přežít, a tak jsme podlehli pokušení vzít si hypotéku a koupit něco většího. Už jsme měli vybranou zálohu, výpočty od čtyř bank, už jsme měli dovolenou za zařízení všeho potřebného, a v poslední chvíli jsme se rozhodli jinak. Zůstali jsme svobodní a Věruška mě překvapila, když mi řekla, že hlavní důvod, proč se nestat otrokem dluhů a úroků, je, že si už zvykla, že dokážeme rozdávat a pomáhat ostatním a toho že se nechce vzdát. Ani já ne. Vzpomněl jsem si na naši noční rozpravu na toto téma, když jsem četl tento dialog:

Kitty. Znáte mne špatně, Jacku!
Jack. Nechtěl jsem vás urazit, Kitty!
Kitty. Domníváte se o mně, že jsem rozmazlená, vyhýčkaná loutka, která nemá smyslu pro požadavky opravdového života.
Jack (vezme ji za ruku). Kitty!
Kitty. Myslíte, že jsem stvoření bez citu, naduté a hrdé, které nemá porozumění pro štěstí, jímž dýše malá, skrovná, klidná domácnost. Upíráte mi schopnost, jakobych se nedovedla vpraviti v úkol hospodyňky, která sama vaří, punčochy spravuje, pere, poklízí, zkrátka, která všechno činí, co svému muži na očích vidí. Která vděčně oceňuje jeho práci, lopotu, starosti a jejíž snažení jen k tomu se nese, aby se cítil doma šťasten!
Jack. Kitty, je tomu skutečně tak?
Kitty. Zkus to se mnou, Jacku, a přesvědčíš se. Mám tě tak ráda, jako ty mne!
Jack. Má drahá, jediná, milovaná Kitty! (Obejme ji a líbá) Z nás budou ti nejšťastnější manželé na světě.

Už jsou.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Po dlouhé době tu tleskám včetně výroku z předminulého "lékařáku": "Věřím v Pána Boha, ale ne ve spravedlnost na zemi." Těším se na středu, čtvrtek a vlastně celý konec příštího týdne. Váš Míša

Anonymní řekl(a)...

řešíme stejnou otázku ("rodina se dusí" :-) a vypadá to, že jsme ji vyřešili jinak než vy. Takže až pojedete do Prahy vězte, že bude i místnost pro hosty :-). Špína