Bylo jednou jedno Lounské divadlení. Ono vlastně nebylo jen jedno, ono jich bylo už sedm. Čtyř z nich se účastnilo i divadlo Navenek. Zpočátku jsme zažívali zklamání z ostré kritiky, dvě poslední zkušenosti už ale byly naprosto jiné. Ne snad proto, že bychom nesklidili ostrou kritiku, ale proto, že jsme z ní nebyli zklamaní. Ano, je to dáno více souvislostmi, mj. třeba i tím, že jsme mírně zkušenější, méně nervózní, víme, že si v Lounech chceme zahrát a podobně. Já bych chtěl zdůraznit jinou věc, která se na tom podílí a která mi stojí za víc než jen zmínku. Není to vlastně věc, je to osobnost. A to sám předseda poroty, Rudolf Felzmann. Byl předsedou poroty před dvěma lety, pak stejně jako naše divadlo rok vynechal, a letos byl předsedou znovu.
Herec, režisér, pedagog, porotce a ředitel divadla v. v., letos v říjnu již sedmdesátiletý Rudolf Felzmann, je člověk, který dokáže mluvit stejně květnatě o poslání ochotnického divadla jako třeba o šukání. Myšlenka stíhá druhou, řeč se nikdy nepřetrhne a hlas nezakolísá. Přestože se nepovažuju za dobrého herce, pod panem Felzmannem bych strašně rád hrál a věřím, že by ze mě něco dostal. Několik vzkazů z deset let starého rozhovoru:
… musím přiznat, že mě nikdy nelákalo snít o tom, jak to dotáhneme na Hronov. Pro mě to byla vedlejší záležitost, protože vždycky, a dodneška to všem souborům připomínám, bych měl dělat především pro vnitřní potřeby ansámblu, pro své domácí publikum, a pak teprve pro světskou slávu. Směřovat k Hronovu nebo k jakémukoliv vrcholnému festivalu mnohdy znamená nehrát úplně uvolněně. Psychicky musíte překonávat jisté hranice, co tomu řekne porota, že i publikum se začne ke mně chovat poněkud jinak, natož když jsem třeba i jistým favoritem. Prostě, nejde mít plnou pohodu ke hře. To byl důvod, proč jsme se do soutěží netlačili…
Coby lektor se snažím poradit a sdělit toto: Aby amatérské divadlo nebylo jenom divadlem roztomilého neumětelství, kde se víc cení, že místo chození do hospody se plácáme na jevišti, ale aby to byla tvořivá činnost, která přináší jak osobní potěšení, tak zároveň snese jistá umělecká měřítka. Aby divadelní konání kultivovalo estetické cítění uvnitř souboru a pak dál i publika. Tedy asi k tomu jsem došel během dvou desítek let a několika Hronovů.
Nepovažoval jsem hronovský festival za jakousi vrcholnou metu kariéry. A soubor jsem k tomu taky tak trošku vedl. To nejhezčí pro nás bylo zkoušení a hraní. Musím ale přiznat, že nejhezčí zážitky mám, když jsme objížděli různé nižší soutěže, kde nebyla cítit žádná řevnivost,
Pro někoho budu velký umělec, a pro někoho budu věčný šmírák a nešťastník, ale z toho si zase hlavu nemusím dělat. Nerozhoduje to o mém bytí a nebytí. Nehledě na to, že právě v tom je ta obrovská svoboda amatérství. Když se amatér oklepe ze smrště názorů, může si říct: „Příští inscenace by měla mít nějaký nový rozměr, aby byla v něčem lepší, hezčí. Aby spokojeno bylo jak publikum, tak i trochu já. A když budou spokojeni i odborníci, bude to úplně prima.“
To víte, že jsem měl taky inscenace, které prostě nebyly zrovna ty vrcholky, ale s těmi jsme pokud možno moc daleko nelezli. Věděli jsme, že je to spotřební zboží, ale nikdy to nebyl podpásový průlom. Dělali jsme v průměru dvě až tři inscenace v sezoně, a tak když z nich byla jedna špičková a jedna taková jako že dobrá, tak ta třetí mohla být někde jinde, ale myslím si, že žádnou jsem Malému divadlu ostudu neudělal.
Taky se mluví o tom, jak naše dnešní doba zhrubla. V celku asi opravdu jsme hrubší, jsme placatější v názoru. Kumšt se v posledních letech opět dostal absolutně na okraj zájmu společnosti. Jenže kolem divadla se setkávám s lidmi, kteří říkají: „Ne, ne, ne. I kdyby peníze nebyly, tak chuť dělat divadlo nezahyne.“ Tak vidíte, tohle je dobrá porce optimismu!
Letos jsme si z Loun odvezli cenu za mužský herecký výkon (Jiří Nebeský) a čestné uznání za ženský herecký výkon (Zuzka Bartošová). Jinak jsme se umístili na chvostu. Rozhodně jsme ale neztratili ani chuť hrát dál Sex a něco na něm možná ještě zlepšit ani elán do dalších her a počinů. Díky Vám, pane Felzmann!
PS: Výsledky a fotografie z představení naleznete zde.
PPS pro p.S. (myšleno p. Sk. nikoli P.P.S.): Letos jsem políbil Veroniku Valešovou.
Letos byl již 7. ročník Lounského divadlení, ovšem tato fotografie je ze 7. ročníku Mezinárodního festivalu poesie, který se konal přesně před 40 lety; pan Felzmann je ten pán s brýlemi vlevo
Herec, režisér, pedagog, porotce a ředitel divadla v. v., letos v říjnu již sedmdesátiletý Rudolf Felzmann, je člověk, který dokáže mluvit stejně květnatě o poslání ochotnického divadla jako třeba o šukání. Myšlenka stíhá druhou, řeč se nikdy nepřetrhne a hlas nezakolísá. Přestože se nepovažuju za dobrého herce, pod panem Felzmannem bych strašně rád hrál a věřím, že by ze mě něco dostal. Několik vzkazů z deset let starého rozhovoru:
… musím přiznat, že mě nikdy nelákalo snít o tom, jak to dotáhneme na Hronov. Pro mě to byla vedlejší záležitost, protože vždycky, a dodneška to všem souborům připomínám, bych měl dělat především pro vnitřní potřeby ansámblu, pro své domácí publikum, a pak teprve pro světskou slávu. Směřovat k Hronovu nebo k jakémukoliv vrcholnému festivalu mnohdy znamená nehrát úplně uvolněně. Psychicky musíte překonávat jisté hranice, co tomu řekne porota, že i publikum se začne ke mně chovat poněkud jinak, natož když jsem třeba i jistým favoritem. Prostě, nejde mít plnou pohodu ke hře. To byl důvod, proč jsme se do soutěží netlačili…
Coby lektor se snažím poradit a sdělit toto: Aby amatérské divadlo nebylo jenom divadlem roztomilého neumětelství, kde se víc cení, že místo chození do hospody se plácáme na jevišti, ale aby to byla tvořivá činnost, která přináší jak osobní potěšení, tak zároveň snese jistá umělecká měřítka. Aby divadelní konání kultivovalo estetické cítění uvnitř souboru a pak dál i publika. Tedy asi k tomu jsem došel během dvou desítek let a několika Hronovů.
Pro někoho budu velký umělec, a pro někoho budu věčný šmírák a nešťastník, ale z toho si zase hlavu nemusím dělat. Nerozhoduje to o mém bytí a nebytí. Nehledě na to, že právě v tom je ta obrovská svoboda amatérství. Když se amatér oklepe ze smrště názorů, může si říct: „Příští inscenace by měla mít nějaký nový rozměr, aby byla v něčem lepší, hezčí. Aby spokojeno bylo jak publikum, tak i trochu já. A když budou spokojeni i odborníci, bude to úplně prima.“
To víte, že jsem měl taky inscenace, které prostě nebyly zrovna ty vrcholky, ale s těmi jsme pokud možno moc daleko nelezli. Věděli jsme, že je to spotřební zboží, ale nikdy to nebyl podpásový průlom. Dělali jsme v průměru dvě až tři inscenace v sezoně, a tak když z nich byla jedna špičková a jedna taková jako že dobrá, tak ta třetí mohla být někde jinde, ale myslím si, že žádnou jsem Malému divadlu ostudu neudělal.
Taky se mluví o tom, jak naše dnešní doba zhrubla. V celku asi opravdu jsme hrubší, jsme placatější v názoru. Kumšt se v posledních letech opět dostal absolutně na okraj zájmu společnosti. Jenže kolem divadla se setkávám s lidmi, kteří říkají: „Ne, ne, ne. I kdyby peníze nebyly, tak chuť dělat divadlo nezahyne.“ Tak vidíte, tohle je dobrá porce optimismu!
Letos jsme si z Loun odvezli cenu za mužský herecký výkon (Jiří Nebeský) a čestné uznání za ženský herecký výkon (Zuzka Bartošová). Jinak jsme se umístili na chvostu. Rozhodně jsme ale neztratili ani chuť hrát dál Sex a něco na něm možná ještě zlepšit ani elán do dalších her a počinů. Díky Vám, pane Felzmann!
PS: Výsledky a fotografie z představení naleznete zde.
PPS pro p.S. (myšleno p. Sk. nikoli P.P.S.): Letos jsem políbil Veroniku Valešovou.
Žádné komentáře:
Okomentovat