Z Jardin des Plantes jsme se šli podívat na Slavkovské nádraží, pro které bylo škoda zabírat místo na paměťové kartě foťáku, a tak jsme si jenom našli, kolik by stálo dojet vlakem do Remeše a rychle jsme zmizeli ve stanici metra Austerlitz. Byl to snad Boris Vian, kdo si stěžoval, že kdyby Napoleon tolik nevyhrával bitvy v Německu, byla by Paříž ušetřena spousty tvrdých názvů ulic a stanic metra. Tady je další příklad.
Věruška jakoby tou plastovou láhví ukazovala, kam se povezeme. Jejím dávným snem bylo vyjet se svým životním partnerem na vrcholek Eiffelovky. Na oko jsem se nebránil, ale zároveň jsem si dokázal připustit, že nejvyšší štafle, na které jsem kdy vylezl, byly tak čtyřmetrové. Uvidíme, jak se budu cítit pod těmi pařížskými štaflemi.
Ale to hemžení v bráně dávalo tušit, že to nebude nic pro mě.
Svět se semnou točil...
... a nejradši bych, aby celá Eiffelovka odletěla jako raketa.
Zklamal jsem. Nemám ani snad tolik strach z výšky jako z toho, že je z vrcholu jediná rychlá cesta, jak se dostat rychle zpátky na zem, a po jejím absolvování už bych tohle asi psát nemohl. Mám taky hrůzu z plných výtahů, lanovek a třeba i autobusů. Věruška mě zná. Chtěla to zkusit, ale nezlomila mě. Přesto mě ale nepřestala mít ráda a já ji za to ještě víc miluju.
2 komentáře:
No jo, nemusí přeci s tebou prožít úplně všechno. Nech něco taky těm, kteří budou po tobě! :-)))))
Tys nebyl nahoře?? Já tam byl a dokonce telefonoval s kamarádem do Chomutova. Ty jsi teda exhybycyonysta na mínus n-tou. Dream.T.
Okomentovat