Co je malé a co velké umění? Jak by vám řekl každý filosof i novinář (mnohdy také v jedné osobě), v době postmoderní se vše relativizuje a žádné měřítko neexistuje. Zvykli jsme si tvrdit: komerční = malé, podlézavé umění (sračka); indies = velké, svobodné. Nicméně právě to, že si zase někteří producenti na nezávislých projektech rozjeli velký byznys, způsobilo, že rozdíl je smazán. Objektivní kritika neexistuje, pouze chválení kamarádů a hanění těch, co žádné kamarády nemají. Vkus je pro obě strany sporu bohužel pouze subjektivní. Stále ale nepřestalo platit, že umění je od slova umět. A nemusí se umět pouze řemeslo, musí se zejména umět říci, napsat, zazpívat, namalovat něco v pravou chvíli, třeba i provokovat proti tomu, co se v tu chvíli nečeká. Umění sdělit ještě něco navíc dělá z lidí genie a ty se z nějakých sporů naštěstí úplně vymykají.
Včera a předevčírem jsem byl konfrontován s hollywoodskou hvězdičkou, o níž jsem neměl žádné valné mínění. Thomas Ian Nicholas nehrál v ničem, na co bych se byl ochoten kouknout, a tak jsem nic z toho taky neviděl. Do Kadaně přijel jako muzikant. Podle ukázek něžný americký pop. Nic komerčního, kluci přijeli za to, co dají za letenky, za benzín a za jídlo, jen o něco málo víc než si dokáže vzít neznámá kapela z Chomutovska. Přesto jsme čekali namyšleného šampoňáka a mastňáka. Už pouhý pohyb po ulicích L.A. musí na člověka působit. Jenže do Kadaně přijeli dva úplně normální kluci.
Nebudu to rozebírat, některé vlastnosti měli americké, jako my Češi máme ty naše české (zejména závist a předsudky). Ale v každé kultuře poznáte lidi, co jsou v pohodě, a lidi, co mají komplexy. Nemá to sice vliv na velikost a malost jejich umění, ale přece – pro mě je to jeden z rozhodujících aspektů – když přijede hrát nezávislý kokot, nedokážu si užít koncert ani poslechnout cédéčko, když přijede skromný hráč popu, užiju si koncerty hned dva v jeden den a pořídím si cédéčka čtyři, jako jsem to udělal včera. James mě navíc seznámil s pár americkými básníky, kteří píší verše pro děti, a tak se těším, až se vrhnu na překládání.
2 komentáře:
Tak nějak přemejšlím, kdo kde o tomhle Tomasovi Nikolasovi tvrdil, že není "normální kluk"? :) A pak by mě taky zajímalo, který nezávislý kokot sem kdy přijel hrát. Páč jsem tak úplně nepochopil sdělení tlectoho článku..
Š. L.
Ale vždyť já to nepsal o tobě, ale spíš o svých vlastních předsudcích, který mám, ač se jim bráním. Nezávislých kokotů jsem bohužel pár zažil, ale na druhou stranu bohudík fakt jen pár. V takových případech jsem se všiml dvou variant: v kapele je jeden kokot - shodou okolností to byl vždycky ten, co si po koncertě přišel pro peníze - pak člověku docvaklo, že to je ten, co si od začátku na něco stěžoval, remcal, že ve smlouvě jsou šatny uzamykatelný a tam neni klíč, že je tam koncert na tolik a tolik hodin a už je půlhodiny zpoždění apod. Ano, většinou jsou to ti starší, kteří asi chtějí víc úcty, ale proč bejt hned nasranej? My přece klíč dodáme, za zpoždění až tak nemůžeme a není ani v našem zájmu atd. Druhá varianta je, že na začátku jsou takoví nedůvěřiví a bojí se, že na ně budete srát a ten koncert jim zkazíte, že "neviděli nikde plakáty" (aby si případně obhájili, proč nepřišli lidi) apod., ale po koncertě jsou jako miliusové. A pak je ještě třetí varianta, že pruděj místní kapely, pro který uděláš první poslední a oni jsou nevděční a ještě si stěžují nebo chtějí nedomluvené prachy na různé věci a přitom jsou z místa a okolí. Je to už teď naštěstí jen výjimečně, ale furt mě to nepřestane překvapovat. A zvlášť to vynikne ve srovnání s těmi, o kterých byl tenhle článek. O tom měl taky být.
Okomentovat