Jak tak Klára Boltwoodová projížděla americkým Západem, všimla si podél cest zvláštních lidí se zvláštní turistickou výbavou.
„Křováky“ byli zváni tito tábořící dobrodruzi. Klára uvykla malým vozům s rozbitými postranními okny, s umyvadly nebo ledničkami přivázanými vzadu, s lepenkovými kufry, připevněnými provazem na stupátka, s pekáči a opletenými lahvemi s vodou, houpajícími se po stranách vozu. A jednou viděla i osobní prádélko nemluvněte, jež se sušilo na provaze, nataženém nad karoserií.
V každém tomto voze bylo cosi podobného shromáždění lidu při dražbě statku: děd, otec, matka, několik synů a dvě či tři dcery, alespoň jedno děcko v náruči každého dospělého, a to vše nacpáno na dvě sedadla, stísněná ještě zavazadly a dětskými kočárky. A byli šťastni – nekonečně šťastnější než elegantní lidé, unuděně se vozící na sedadlech za šoféry.
Turisté-křováci se utábořili, přikryli motorovou skříň pokrývkou, z níž se drala bavlna, rozložili umyvadlo, umyli se, pojedli a zpívali kolem ohně. Dědeček a nejmladší nemluvně si spolu hráli a zatím invalidé v limuzinách, odloučeni od života skleněnou tabulí, uchráněni stálou čtyřicetimílovou rychlostí toho, aby jako obyčejní lidé neviděli nic, co se děje na cestě, navteřinu zahlédli tábořící, ohrnuli nos a hnali se dále, unaveně přemýšlejíce, najdou-li večer dobrý hotel…
Chtěl bych, aby z nás s Julikou jednou byli takoví křováci.
Jak vidno, Klářino sociální cítění dostalo na cestě dost podnětů k zamyšlení. Příště si povíme, jaký vliv měl tento zážitek na její sociální sebezařazení.
„Křováky“ byli zváni tito tábořící dobrodruzi. Klára uvykla malým vozům s rozbitými postranními okny, s umyvadly nebo ledničkami přivázanými vzadu, s lepenkovými kufry, připevněnými provazem na stupátka, s pekáči a opletenými lahvemi s vodou, houpajícími se po stranách vozu. A jednou viděla i osobní prádélko nemluvněte, jež se sušilo na provaze, nataženém nad karoserií.
V každém tomto voze bylo cosi podobného shromáždění lidu při dražbě statku: děd, otec, matka, několik synů a dvě či tři dcery, alespoň jedno děcko v náruči každého dospělého, a to vše nacpáno na dvě sedadla, stísněná ještě zavazadly a dětskými kočárky. A byli šťastni – nekonečně šťastnější než elegantní lidé, unuděně se vozící na sedadlech za šoféry.
Turisté-křováci se utábořili, přikryli motorovou skříň pokrývkou, z níž se drala bavlna, rozložili umyvadlo, umyli se, pojedli a zpívali kolem ohně. Dědeček a nejmladší nemluvně si spolu hráli a zatím invalidé v limuzinách, odloučeni od života skleněnou tabulí, uchráněni stálou čtyřicetimílovou rychlostí toho, aby jako obyčejní lidé neviděli nic, co se děje na cestě, navteřinu zahlédli tábořící, ohrnuli nos a hnali se dále, unaveně přemýšlejíce, najdou-li večer dobrý hotel…
Chtěl bych, aby z nás s Julikou jednou byli takoví křováci.
Jak vidno, Klářino sociální cítění dostalo na cestě dost podnětů k zamyšlení. Příště si povíme, jaký vliv měl tento zážitek na její sociální sebezařazení.
Žádné komentáře:
Okomentovat