Při výběru básní Konstantina Biebla na přednášku 12. listopadu jsem tuto báseň měl v užším výběru, ale nakonec ve věži nezazněla. Rád bych ji tedy připomněl v době, ke které se váže, protože vystihuje Bieblovu ranou poetiku i pozdní osud.
V plamenech se děti krčí.
Oheň svojí
oranžovou vojí
do tmy trčí.
Nejstarší z nich, to je syn,
jako táta horká hlava.
A na zdi se pohoupává
sladký, modrý pušky stín.
Nejstarší z nich, to je Jenda,
dostal jméno po tátovi.
Píše, píše prstem psaní,
co v tom psaní, nikdo neví.
Stojí na něm adresa:
-------------------------
JEŽÍŠ KRISTUS
NEBESA
-------------------------
Vítr, vítr psaní nese,
přepadli ho vlci v lese.
A to psaní nedonese.
Žádné komentáře:
Okomentovat