Někde jsem četl, že každý umělec musí věřit v prorockou sílu svého díla, jinak přijde výsledek jeho tvoření vniveč. Něco pravdy na tom možná bude, ale za podmínky, že nevěří, že on sám je prorok. To bych řekl, že je naopak konec všeho. Proto jsem schopen věřit ve své básně, aniž bych si myslel, že jsem básník. Jestli si mých veršů nikdo nevšimne, aniž bych já osobně pro to musel něco udělat, nestojí za nic a dobře jim tak.
Na včerejšek se mi zdál sen, v němž jsem potkal tátu. Volal o pomoc, a když jsem ho v těch skalách, které tvořily kulisy toho snu, našel, bylo jasné, že umírá. Chtěl namazat skývu chleba máslem a posypat ho popelem svého táty, tedy mého dědy. Po probuzení jsem se musel chvíli křísit do běžného bdění, v němž mi došlo, že táta umřel dřív než děda, a tak v reálném čase nic podobného nastat nemohlo. Ale sen nezná reálný čas a já se snažil pochopit i bez Freuda, co mi chtěli ten sen a táta v něm sdělit. Den před tím jsem mluvil s Věruškou o modlitbě Páně, kde mě nepřestává fascinovat verš chléb náš vezdejší dej nám dnes, a o básni, kterou mám založenou v básnickém díle Adama Michny z Otradovic a která začíná slovy Zdráv buď Chlebe, kterýs z nebe na ten bídný svět sstoupil, abys sytil a posilnil duše, kterés vykoupil. Odtud tedy možná vál vítr.
Odpoledne jsem pak včera šel na poštu, a když jsem si na lavičce před ní rozbalil balík, abych si knihy přendal do tašky, zastavil se u mě Mára a bavili jsme se o andělech. Jestli jsou i mezi lidmi. Nevěděl jsem. O andělech tak často nepřemýšlím. Mára mi připomněl, že ve mně vidí převozníka. Jednou měl opravdové vidění v mé přítomnosti. A od té doby ho ta představa, že jsem převozník, drží. Jako obvykle jsem se zasmál. V ruce jsem při tom držel zdramatizovanou Dantovu Božskou komedii od Pavla Tkadlece (pseudonym Pavla Kypra) z roku 1941 a když jsem se do ní doma začetl, zjistil jsem, že hned v druhé scéně hraje hlavní part Charon. Z jeho replik se dá složit krátká koláž:
Vždyť lidé vůbec neví, co je peklo.
Má loď chce vodu, ne vaše bláto!
Ztuchli jste pýchou! V její černé plísni
šílenou cestou vaše duše bloudí
a studnu rozumu svým bahnem třísní,
až v řasách mlhy v slepý žalář zbloudí!
Jen jednou satan lidské duše ztratil.
Vzal mu je ten, kdo všechno láskou hojí.
Svit vítězství mu bílé čelo zlatil,
když přišel, mocný, v prosté kráse svojí
a duši, srdce, oči plné slávy,
ten dobrý Syn, s andělů míru voji,
vzal odtud lidí praotce stín tmavý.
Slyším posla andělského!
Musím přiznat, že to pokušení uvěřit aspoň na chvíli, že je ve mně cosi prorockého, cosi výjimečného, bylo silné, ale nakonec jsem se pokřižoval a se slovy apage Sataná! jsem mu nepodlehl. V Dantově originále jsem naštěstí tak pěkný part pro Charona hledal marně. Zůstávám u prosté víry v Boha a v anděli, která s dnes tak oblíbenou vírou v sebe nemá nic společného.
Na včerejšek se mi zdál sen, v němž jsem potkal tátu. Volal o pomoc, a když jsem ho v těch skalách, které tvořily kulisy toho snu, našel, bylo jasné, že umírá. Chtěl namazat skývu chleba máslem a posypat ho popelem svého táty, tedy mého dědy. Po probuzení jsem se musel chvíli křísit do běžného bdění, v němž mi došlo, že táta umřel dřív než děda, a tak v reálném čase nic podobného nastat nemohlo. Ale sen nezná reálný čas a já se snažil pochopit i bez Freuda, co mi chtěli ten sen a táta v něm sdělit. Den před tím jsem mluvil s Věruškou o modlitbě Páně, kde mě nepřestává fascinovat verš chléb náš vezdejší dej nám dnes, a o básni, kterou mám založenou v básnickém díle Adama Michny z Otradovic a která začíná slovy Zdráv buď Chlebe, kterýs z nebe na ten bídný svět sstoupil, abys sytil a posilnil duše, kterés vykoupil. Odtud tedy možná vál vítr.
Odpoledne jsem pak včera šel na poštu, a když jsem si na lavičce před ní rozbalil balík, abych si knihy přendal do tašky, zastavil se u mě Mára a bavili jsme se o andělech. Jestli jsou i mezi lidmi. Nevěděl jsem. O andělech tak často nepřemýšlím. Mára mi připomněl, že ve mně vidí převozníka. Jednou měl opravdové vidění v mé přítomnosti. A od té doby ho ta představa, že jsem převozník, drží. Jako obvykle jsem se zasmál. V ruce jsem při tom držel zdramatizovanou Dantovu Božskou komedii od Pavla Tkadlece (pseudonym Pavla Kypra) z roku 1941 a když jsem se do ní doma začetl, zjistil jsem, že hned v druhé scéně hraje hlavní part Charon. Z jeho replik se dá složit krátká koláž:
Má loď chce vodu, ne vaše bláto!
Ztuchli jste pýchou! V její černé plísni
šílenou cestou vaše duše bloudí
a studnu rozumu svým bahnem třísní,
až v řasách mlhy v slepý žalář zbloudí!
Jen jednou satan lidské duše ztratil.
Vzal mu je ten, kdo všechno láskou hojí.
Svit vítězství mu bílé čelo zlatil,
když přišel, mocný, v prosté kráse svojí
a duši, srdce, oči plné slávy,
ten dobrý Syn, s andělů míru voji,
vzal odtud lidí praotce stín tmavý.
Slyším posla andělského!
Musím přiznat, že to pokušení uvěřit aspoň na chvíli, že je ve mně cosi prorockého, cosi výjimečného, bylo silné, ale nakonec jsem se pokřižoval a se slovy apage Sataná! jsem mu nepodlehl. V Dantově originále jsem naštěstí tak pěkný part pro Charona hledal marně. Zůstávám u prosté víry v Boha a v anděli, která s dnes tak oblíbenou vírou v sebe nemá nic společného.
Žádné komentáře:
Okomentovat