Sen Jaroslava Vrchlického

Patřím mezi ty lidi, jenž stále potřebují být ujišťováni, že jsou milováni, že přece něco záleží na jejich životě. Cítím, že bych byl proto nešťasten s ženou. Nebyl bych žárliv, to jest mi cizí, ale zdálo by se mi, že stále ona chladne ve své vřelosti ke mně. Vymyslil bych si muky i v svém štěstí. Těch jest málo, jenž mi řekli „záleží na tvém žití“. Vím, že na něm nezáleží tak mnoho, ale přece rád to slyším. Měl jsem dnes sen. Povím Vám ho upřímně jak byl, jen Vám neníliž pravda? Byl jsem v Praze po svém návratu. Vstoupil jsem od Odlovy kavárny. U stolku seděl Sládek, Hejduk, Zeyer, Jamot a ještě jiní. Přišel jsem k nim, ale nikdo se mne ani nevšim, nikdo mě nepodal ruky, mluvili dále o svých záležitostech. Tu se namanul Havlasa a pravil: Pana redaktora Světozoru nechme pánové stranou a uvítejme básníka Eloy. Pak jste se namanula Vy, vzala Jste mne za ruku a řekla Jste: „Básníka Eloy nechme stranou a uvítejme dobrého člověka.“ A to bylo na dnešek před obdržením Vašeho listu. Usmál jsem se tomu snu a věřím ode dneška více na sny. Usmějte se také! 

Jaroslav Vrchlický Sofii Podlipské, Livorno, 30. ledna 1876

Dvě jména z dopisu mi byla neznámá. Jamot je ovšem literární pseudonym Josefa Thomayera – celé R. E. Jamot je vlastně obráceně tomaJER. Tento náš slavný lékař našel pseudonym i pro svého spolužáka Emila Frídu – podle kutnohorské říčky Vrchlice. Bohumil Havlasa byl tehdy čtyřiadvacetiletý spisovatel a dobrodruh, jehož životní osud není nepodobný tomu Byronovu. Vrchlickému nebylo v době psaní dopisu ještě ani 23 let. Těším se na komponovaný pořad o něm, který připravujeme s divadlem Navenek na září ke 100. výročí jeho úmrtí. Tenhle úryvek z korespondence tam určitě zazní.