Než mi dojde objednaná literatura, listuju si v Pamětech Václava Černého.
Co si mám, co si musím myslit o „Reportáži psané na oprátce“, bylo mi zjevné od první četby roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznání německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil… A závěrem dnes ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouze zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1938 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu dokonce německé soudruhy, uteklé na Rus. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou(?) obětí svého Vzoru. A to je vše – je to málo nebo mnoho? – co jsem vždy cítil na jeho omluvu.
O 150 stránek dále se Václav Černý ptá:
Kolik tisíc máme v naší zemi Gottwaldových náměstí? Náměstí Stalinových? Leninových? Velké Říjnové revoluce? Rudé armády? Ulic (škol, soch, bust, poštovních známek) Fučíkových? Zdeňka Nejedlého?...
Divil byste se asi, pane profesore, ale i dnes je v Čechách ještě (podle nedávného článku v Lidových novinách) 66 Fučíkových ulic. K 1. červenci 2012 tedy už jen 65, neboť ta kadaňská se bude jmenovat ulice Václava Havla.
Co si mám, co si musím myslit o „Reportáži psané na oprátce“, bylo mi zjevné od první četby roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznání německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil… A závěrem dnes ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouze zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1938 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu dokonce německé soudruhy, uteklé na Rus. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou(?) obětí svého Vzoru. A to je vše – je to málo nebo mnoho? – co jsem vždy cítil na jeho omluvu.
Kolik tisíc máme v naší zemi Gottwaldových náměstí? Náměstí Stalinových? Leninových? Velké Říjnové revoluce? Rudé armády? Ulic (škol, soch, bust, poštovních známek) Fučíkových? Zdeňka Nejedlého?...
Divil byste se asi, pane profesore, ale i dnes je v Čechách ještě (podle nedávného článku v Lidových novinách) 66 Fučíkových ulic. K 1. červenci 2012 tedy už jen 65, neboť ta kadaňská se bude jmenovat ulice Václava Havla.
Žádné komentáře:
Okomentovat