Ukolébavka (nejen) pro dospělé

Před sto lety zemřel Josef Václav Sládek, spisovatel, kterého si moc vážím a trochu se stydím, že jsem nedokázal k jeho výročí připravit heslo s jeho jménem na anglickou wikipedii, kde neodpustitelně chybí. Snad to o prázdninách budu moct napravit. Sládkovy verše jsem vnímal už jako dítě, ale sílu jeho dětské poesie jsem pochopil až v dospělosti. Takhle uvedl svůj Zlatý máj:

Ty písně tady dávám ti, mé dítě,

v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.

Když byla’s plna štěstí, plna zdraví

a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.

V čas, který neznal žití stránku stinnou;

ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.

Kdy byla’s jako letní slunko vřelá

a jako květ a jako děcko celá.

Kdy sestrou začala ti býti matka

a tys jí šveholila slova sladká.

A otec tvůj, by ku práci se sílil,

v noci, kdy spala’s, nad tebou se chýlil.

Těch slunečných i teskných písní řadu

psal otec tvůj už v chmurném listopadu,

kdy pustnul sad, strom dávno přestal kvésti

a ty jsi byla celé jeho štěstí –

Nuž, provoď tebe píseň ta, – kde jasná,

a v žití šťastna buď – ó šťastná, šťastná!

V PRAZE, 1886 v den po sv. Alžbětě.

Nu, Sládkovi se Helenka narodila, když mu bylo 34, já měl Julinku v šestatřiceti. Jde na mě tedy taky podzim života, sad kolem pustne a strom už dává jen svraštělé plody. Zkusím dnes tedy alespoň mírně nestandardní ukolébavku, kterou po Sládkově vzoru věnuji své dceři Julii a s ní všem dobrým dětem a jejich skvělým rodičům.

Tatínek hartusí,

že dítě spát musí!

Maminka hubuje,

že ještě vzhůru je!

A dítě? Veselo

klepe si na čelo:

Teď že bych měla spát,

když si chci nejvíc hrát?

Tatínek usíná

nad lahví od vína.

Maminka umdlívá

nad flaškou od piva.

A dítě? Vesele

utíká z postele

a kope do míče:

Dobrou noc, rodiče!

V jedné práci jsem našel úryvky z dopisů J. V. Sládka Juliu Zeyerovi:

16. 4. 1881: „Mé roztomilé dítě tahá mámu za vlasy a je velmi veselé, neboť snědlo dva talíře polívky a je na nejlepší cestě spolknout poslední ‚Osvětu‘ s kritikou p. Schulze, což bych mu neradil. (…) Mezi svými čtyřmi stěnami jsme šťastni, velmi šťastni a Bůh to jen všechno zaplať mé ženě! –“

30. 11. 1883: „Héla začíná mi dělat radost svou rozvážností a měkkostí. Mnoho dobrého jí ve světě nekyne; ale ať jen zachová dobré srdce a pak se už tím životem nějak propláče. Je to lépe než být tvrdým.“

16. 4. 1884: „Nového není nic. Jen Héla se ptá, kdy přijde už pan Zajej. Má v dobré paměti Tvé bonbony. Chce mít pořád bratříčka a každý večer dává vráně cukr za okno. (…) Teď už všechno spí. Héla pacičku na peřině. Já jdu také spat.“

Já jdu také spat.

A dítě?

 

 

 

Apríl! Dneska po očkování spinká jako zabitá, tyhle fotky jsou už pár dní staré a Julinka možná jednou bude chtít, abych je smazal.