Ve výměně názorů mezi Juliem a jeho jmenovcem Bedřichem Fučíkem na stránkách Nové svobody v březnu 1939 se oba protikladně orientovaní spisovatelé shodnou, že žádný z nich nemá právo kohokoli vyškrtnout z české literatury. Když Rudolf Medek ve stejném časopise velmi příkře hodnotí proletářské spisovatele první republiky, Fučík mu v reakci píše, že ani Rudolf Medek nemůže nikoho vyhodit z české literatury – kromě sebe pro budoucnost.
Je to asi tak, že opravdu se mnozí spisovatelé sami vyškrtli z povědomí, protože ze svědomí národa, a z nich zejména ti národovečtí a katoličtí, kteří zneužili antikomunistického a antisemitského režimu druhé republiky a Protektorátu, a pak ti komunističtí, jimž se zase umetla cesta ke slávě zejména v 50. letech. Nevyškrtli se z literatury úplně, ale tak nějak pro budoucnost.
Stejně tak se z ní vyškrtl i Julius Fučík tím, že sice nevěřil, že by mohla velryba spolknout Jonáše, pročež vystoupil z katolické církve, ale zato uvěřil v Lenina, Stalina a Gottwalda, a i v Petschkárně byl připraven popřít existenci sovětských věznic a mučíren. V 50. letech sice již nežil, ale stal se kultem tehdejší české literatury. Dnes je na jejím okraji a vyhledá si ho jen pár mě podobných bláznů (přiznejme si ale, že to s Medkem, Demlem, Durychem či Bedřichem Fučíkem v tomto ohledu není o moc lepší).
A přece musím uznat, že je Fučík inspirativní, přinejmenším v tom, jak je provokativní. Čtu si teď jeho literární zápisníky, které si psal od svých 16 do 19 let a nepřestávám žasnout nad kvantitou literatury, kterou přečetl, i nad kvalitou jeho adolescentních úsudků. Jeden případ za všechny – Fučík s chutí rozcupoval překlady básní Fridricha Schillera pořízené Janem Kamenářem, profesorem na klasickém gymnáziu v Prostějově v době kdy tamtéž na reálce učil náš Vladimír Toman. Úplně se jeho překladům vysmívá a dokonce se stydí je uvést ve své úvaze o Schillerově slabém revolučním duchu a dává přednost originálu. Jako důkaz a důvod k pádnému výsměchu uvádí i překlad titulu jedné básně: Das verschleierte Bild zu Sais překládá Kamenář jako Zahalená socha v Saïdě. Jenže ono se v básni a vůbec v oné legendě opravdu vždy mluví o soše bohyně Isidy a německy Standbild znamená rovněž socha, takže Kamenář překládá formálně správně a je to, alespoň dle mého názoru, jeho překladatelské právo. Pravda je, že to je překlad ne tak umělecký, jakého by možná byl schopen opravdový básník (Fučík píše, že bohužel Vrchlického překlad nemá po ruce), ale stejně: Fučíkovi bylo tehdy 17 let a takto vypadalo jeho vysvědčení:
Je to asi tak, že opravdu se mnozí spisovatelé sami vyškrtli z povědomí, protože ze svědomí národa, a z nich zejména ti národovečtí a katoličtí, kteří zneužili antikomunistického a antisemitského režimu druhé republiky a Protektorátu, a pak ti komunističtí, jimž se zase umetla cesta ke slávě zejména v 50. letech. Nevyškrtli se z literatury úplně, ale tak nějak pro budoucnost.
Stejně tak se z ní vyškrtl i Julius Fučík tím, že sice nevěřil, že by mohla velryba spolknout Jonáše, pročež vystoupil z katolické církve, ale zato uvěřil v Lenina, Stalina a Gottwalda, a i v Petschkárně byl připraven popřít existenci sovětských věznic a mučíren. V 50. letech sice již nežil, ale stal se kultem tehdejší české literatury. Dnes je na jejím okraji a vyhledá si ho jen pár mě podobných bláznů (přiznejme si ale, že to s Medkem, Demlem, Durychem či Bedřichem Fučíkem v tomto ohledu není o moc lepší).
A přece musím uznat, že je Fučík inspirativní, přinejmenším v tom, jak je provokativní. Čtu si teď jeho literární zápisníky, které si psal od svých 16 do 19 let a nepřestávám žasnout nad kvantitou literatury, kterou přečetl, i nad kvalitou jeho adolescentních úsudků. Jeden případ za všechny – Fučík s chutí rozcupoval překlady básní Fridricha Schillera pořízené Janem Kamenářem, profesorem na klasickém gymnáziu v Prostějově v době kdy tamtéž na reálce učil náš Vladimír Toman. Úplně se jeho překladům vysmívá a dokonce se stydí je uvést ve své úvaze o Schillerově slabém revolučním duchu a dává přednost originálu. Jako důkaz a důvod k pádnému výsměchu uvádí i překlad titulu jedné básně: Das verschleierte Bild zu Sais překládá Kamenář jako Zahalená socha v Saïdě. Jenže ono se v básni a vůbec v oné legendě opravdu vždy mluví o soše bohyně Isidy a německy Standbild znamená rovněž socha, takže Kamenář překládá formálně správně a je to, alespoň dle mého názoru, jeho překladatelské právo. Pravda je, že to je překlad ne tak umělecký, jakého by možná byl schopen opravdový básník (Fučík píše, že bohužel Vrchlického překlad nemá po ruce), ale stejně: Fučíkovi bylo tehdy 17 let a takto vypadalo jeho vysvědčení:
Žádné komentáře:
Okomentovat