13. srpna 2012

Čisté umění

Když jsem neteřince Rebece kupoval Mateřídoušku, juknul jsem i do fochu, z něhož lovím Tvar a protože tento časopis o prázdninách nevychází, porušil jsem jednu sobě samému naordinovanou dietu a po roce jsem si koupil A2. Čekal mě v ní objev, který se stal záplatou přes celý ten rok trucování!

Hádám, že nejsem sám, kdo neznal amerického spisovatele Davida Fostera Wallace. Je to zřejmě hlavně tím, že chybí český překlad jeho díla. Upřímnost odpovědí v rozhovoru, který se spisovatelem vedl ruský Ostap Karmodi (nyní ukotvený v Praze) v roce 2006, mě úplně šokovala – sám bych takové schopen nebyl a přitom se mi zdá, že ty odpovědi mi mluví ze srdce (ono se to vlastně nevylučuje). Rozhovor byl pořízen dva roky před spisovatelovou sebevraždou a jeho části pro A2 přeložila Anna Vondřichová.
Myslíte, že může existovat čisté umění bez jakékoliv komerční nebo propagandistické hodnoty?

Ke slovu „čisté“ jsem maličko podezřívavý. Je to nadmíru vysoký požadavek na slovo „umění“. Moje žena je výtečná umělkyně a malířka, ale nesnaží se prodávat díla za spousty peněz, nepokoušela se přesvědčit muzea a galerie, aby si její věci koupily. Vystavovala, a když chce, může něco prodat, ale většinou její díla končí jako dárky. Hrozně mě baví pozorovat ji při práci. V Americe existuje celý umělecký svět, v němž si budujete jméno a reputaci a vaše umění je cennější a cennější, až se z vás může stát boháč. Ona se toho procesu bojí, protože věří, že dílo o něco ochuzuje a ji samotnou už tvorba nebude tolik těšit. A to je pro ni to nejdůležitější.
A stejně tak je ona důležitá pro mne – je nesmírně poučné sledovat ji, když pracuje, a pak jít do garáže, kde pracuju já, a snažit se opravdu tvořit a neříkat si pořád: „Co asi napíše ten recenzent z New York Times“. Zabrat se do díla a nenechat se rozptylovat fůrou malicherných, nadutých a dětinských myšlenek.
Třeba lze v Americe vytvářet čisté umění jen mimo veřejnou sféru a vyrábět artefakty jako dárky, nemíchat do toho procesu peníze a snahy o publicitu nebo publikaci. Problém však je v tom, že pokud by tohle dělali všichni, pak zmizí veřejné umění. A vznikne tu obrovský paradox, o němž posledních pár let uvažuju, a stále nemám řešení.


Myslím, že je to stejný paradox jako představa, že existuje jen dobro a žádné zlo, nehledě k tomu, že spousta zla vznikne s dobrým úmyslem. Sám často přemýšlím nad tím, jestli se drát se svým dílem na veřejnost a hlavně proč. A vybaví se mi u příležitosti smrti Gora Vidala objevený citát, že pokud v dnešní reklamou postižené době odmítáte dělat reklamu sami na sebe, jste okamžitě podezřelí, že nemáte co nabídnout“. Tomu říkám paradox.

Žádné komentáře: