Nečekaná zpověď

V pátek jsem oddával jednu zajímavou dvojsvatbu, dva páry se braly podruhé (sic!) a vzájemně si to odsvědčily. Při přípravě projevu jsem zjistil, že se 10. srpna 1912, tedy před sto lety, narodil brazilský spisovatel Jorge Amado, a tak jsem si v knihovně vypůjčil knihu Pasačka koz aneb Návrat marnotratné dcery (v portugalštině nicméně nese název Tieta z Agreste). Sám sebe jsem překvapil, že jsem se do tohoto dlouhého románu začetl s chutí (dosud mě jihoamerická literatura moc neoslovila a navíc podle toho románu byla údajně v roce 1996 natočen film, o kterém někde píší, že jde o telenovelu!) a v den svatby jsem měl 250 stránek za sebou. Příběh (zatím) vypráví o návratu rozené vesničanky domů ze Saõ Paula, kde dělala posledních několik desítek let nejdříve prostitutku a nakonec bordelmamá v prvotřídním podniku. Vzhledná a udržovaná čtyřicátnice poměrně s gustem svede svého sedmnáctiletého synovce, který studuje kněžský seminář, ale přesto se do své tety (ještě před sexem) bezmezně zamiluje. Kapitoly střídají témata, někdy do děje vstoupí sám autor nějakým důvtipným komentářem, čímž udržuje čtenáře v napětí. O to víc mě překvapila kapitola O nečekané zpovědi, kterou jsem opravdu nečekal.

Ricardo, onen svedený synovec, se rozhodl oslovit otce Timótea, františkána, který si jej získal na chodbě semináře zaslechnutým příznivým soudem o hippies. Zpověď se odehraje na pláži v Mangue Seco, kde Ricardo, vyprahlý třídenním čekáním na tetu Tietu, náhle spatří otce Timótea na lehátku ve stínu tamaryšku.

„Otče, kdy bych mohl přijít ke zpovědi?“
„Jak budeš chtít, synku, až to budeš potřebovat.“
„Nešlo by to teď hned, otče?“
„Jak chceš, synku.“
Ricardo nehnutě stojí a čeká: otec Timóteo si určitě navlékne kutnu a půjdou do kaple do zpovědnice. Kněz mu ale ukáže na lehátko vedle sebe.
„Odlož si ty balíčky a posaď se ke mně, napřed si trochu popovídáme a pak tě vyzpovídám. Je krásné odpoledne a měli bychom si je užít. Bůh je učinil krásným, aby lidé byli šťastni. Lidské štěstí, to je hlavní starost Pána Boha. Jsi tu na prázdninách?“

Rád kapitolu trochu rozkouskuji, protože je pro mě hodně podstatná. Trochu mi i pomáhá v představě, že bych mohl jít ke své druhé zpovědi v životě. Jeden nejmenovaný mladík mi o našem otci Josefovi řekl, že na něj působí tak, že kdyby se s ním setkal jako s knězem ve středověku, že by ho určitě neupálil. „Ve středověku by nejspíš upálili jeho nebo by byl františkánem,“ pomyslel jsem si a něco v tom smyslu asi i řekl odkázav na Jméno růže. První moje zpověď také neproběhla ve zpovědnici, i když proti tomu místu nejsem nijak zvlášť zaujat, je pro mě jen nezvyklé. Kde proběhne druhá, nevím, ale začínám se vnitřně připravovat (ne fromulovat ji, ale motivovat na ni).