Mrzí mě, že budu kopat takzvaně do vlastních řad, ale věřím, že je to kopání do tmářství a že existuje naděje na prozření i v něčem tak stojatém jako je církevní věrouka. Když jsem křtem vstupoval do katolické církve, věděl jsem, že nejde o ledasjak demokratické společenství, jistý typ řádu, poslušnosti a hlavně konzervování tradice jsem čekal a v žádném případě jsem ho neplánoval rozvracet zevnitř.
Také mě setkání s tmáři v církvi nikdy nezviklalo ve víře. A už vůbec mě neopouští naděje, že tmáři nezvítězí, že jsou zde z vůle Boží, stejně jako ateisté a všichni ostatní. Pomáhají nám hledat. Jako si tmáři z dnes zpívaného Žalmu 34 jistě ještě teď prozpěvují „Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí.“ (o bohabojnosti zase někde jinde), já stále v duši slyším „nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina“. Čtu si tedy rád i věci, s nimiž nesouhlasím, beru si z nich mnohdy spousty ponaučení. Někdy mě donutí, abych vyjádřil svůj názor a konfrontoval jej s ostatními, i kdybych třeba měl uznat, že jsem se mýlil nebo alespoň, že jsem nedokázal přesvědčit oponenty.
S podobnou myšlenkou jsem se odhodlal vstoupit mezi komentátory článku Ferdinanda Peroutky jr. o Prague Pride na serveru online časopisu Duše a hvězdy, kam píší „katolíci především pro katolíky“. Vážím si strýce pana Peroutky a vážím si autora románu Duše a hvězda (odtud zřejmě název časopisu) Jaroslava Durycha, jehož syn Václav do své smrti do časopisu přispíval. Chápu autorův postoj, i když s ním nesouhlasím, ale přesto mě jedna pasáž v článku vyprovokovala k reakci. Cituje se v ní z lékařského posudku o praktikách homosexuálů, které vedou k šíření pohlavních nemocí, a jejichž praktikování pak pan Peroutka mladší podsouvá všem, kteří se zastanou homosexuálů (v článku konkrétně pražskému primátorovi Svobodovi): „nechráněný anální sex, sdílení sexuálních pomůcek, vsouvání pěsti i celé paže do řitního otvoru a sex party v rámci mezinárodní sexuální sítě“. Věřím, že se tyto praktiky panu Peroutkovi eklují, ale to, že máme každý jiný vzorec obliby (dokonce jiný i v různých etapách jednoho a téhož života), o tom už z lékařských studií víme déle než půl století od dr. Kinseyho. Přesto se zde sází na to, že se tyto praktiky eklují i mnoha jiným heterosexuálním lidem a pobouřením publika strhne autor názory čtenářů na svou stranu.
V úvodu článku si šéfredaktor časopisu Ignác Pospíšil stěžuje, že tento nemohl být publikován na blogu serveru ČT24, protože ho televizní redaktoři shledali homofobním. Také mi to vadilo, protože vyznávám pluralitu názorů. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet, zda to není z druhé strany stejné. Napsal jsem krátkou reakci na článek i na pár komentářů pod ním a jediné, co mohlo být v článku shledáno nevhodným, byl citát ze samotného Peroutkova článku. Přesto můj příspěvek nebyl publikován. Nevěřil jsem, že to bylo cenzurou, a tak jsem napsal reakci znovu, ačkoli trochu v rozčilení, protože jsem se cítil okraden o čas. Znovu nepublikováno. Zkusil jsem tedy malou lest, snad mi ji Pán Bůh odpustí: (červené rámečky značí mé příspěvky)
Napsal jsem příspěvek, který je dostatečně homofobní, aby se panu Pospíšilovi líbil. Nechal jsem se inspirovat názorem Hanse Michaela Franka, nacistického pohlavára, neomezeného vládce nacisty okupovaného Polska, kde se výrazně podílel na holocaustu, za což byl po válce v Norimberku popraven. Jen jsem jeho názor, že s praktikujícími homosexuály musí být zacházeno „bez milosti“, zjemnil, aby mi to dnes prošlo. Udělal jsem to zřejmě proto, abych pobouřením strhnul publikum na svou stranu. A prošlo mi to, což mě vzhledem k Peroutkovu i Durychovu odkazu mrzí. Ti se konfrontací nebáli! A věřím, že by se nebáli ani dnes!
Podobně jako pan Pospíšil vyzývá souvěrce k různým akcím a reakcím, vyzívám katolíky, kteří nechtějí podporovat tmářství, klidně čtěte časopis Duše a hvězdy, ale vězte, že v diskuzích nepřipouští jiné názory, než jaké má jeho šéfredaktor! Jestli by nebylo čestnější diskuzi prostě nepřipouštět. Pak bych zřejmě reagoval rovnou zde na svém soběpisníku a podoba mezi novinářskými konfrontacemi první republiky by byla úžasná. Nu, žijeme v 21. století a i tmáři potřebují vysílat zdání modernity a přístupnosti diskuzi, aby jejich předsudky vůbec někdo bral vážně.
Také mě setkání s tmáři v církvi nikdy nezviklalo ve víře. A už vůbec mě neopouští naděje, že tmáři nezvítězí, že jsou zde z vůle Boží, stejně jako ateisté a všichni ostatní. Pomáhají nám hledat. Jako si tmáři z dnes zpívaného Žalmu 34 jistě ještě teď prozpěvují „Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí.“ (o bohabojnosti zase někde jinde), já stále v duši slyším „nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina“. Čtu si tedy rád i věci, s nimiž nesouhlasím, beru si z nich mnohdy spousty ponaučení. Někdy mě donutí, abych vyjádřil svůj názor a konfrontoval jej s ostatními, i kdybych třeba měl uznat, že jsem se mýlil nebo alespoň, že jsem nedokázal přesvědčit oponenty.
Martin C. Putna na loňském Prague Pride a jeho dopis T. Halíkovi
S podobnou myšlenkou jsem se odhodlal vstoupit mezi komentátory článku Ferdinanda Peroutky jr. o Prague Pride na serveru online časopisu Duše a hvězdy, kam píší „katolíci především pro katolíky“. Vážím si strýce pana Peroutky a vážím si autora románu Duše a hvězda (odtud zřejmě název časopisu) Jaroslava Durycha, jehož syn Václav do své smrti do časopisu přispíval. Chápu autorův postoj, i když s ním nesouhlasím, ale přesto mě jedna pasáž v článku vyprovokovala k reakci. Cituje se v ní z lékařského posudku o praktikách homosexuálů, které vedou k šíření pohlavních nemocí, a jejichž praktikování pak pan Peroutka mladší podsouvá všem, kteří se zastanou homosexuálů (v článku konkrétně pražskému primátorovi Svobodovi): „nechráněný anální sex, sdílení sexuálních pomůcek, vsouvání pěsti i celé paže do řitního otvoru a sex party v rámci mezinárodní sexuální sítě“. Věřím, že se tyto praktiky panu Peroutkovi eklují, ale to, že máme každý jiný vzorec obliby (dokonce jiný i v různých etapách jednoho a téhož života), o tom už z lékařských studií víme déle než půl století od dr. Kinseyho. Přesto se zde sází na to, že se tyto praktiky eklují i mnoha jiným heterosexuálním lidem a pobouřením publika strhne autor názory čtenářů na svou stranu.
V úvodu článku si šéfredaktor časopisu Ignác Pospíšil stěžuje, že tento nemohl být publikován na blogu serveru ČT24, protože ho televizní redaktoři shledali homofobním. Také mi to vadilo, protože vyznávám pluralitu názorů. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet, zda to není z druhé strany stejné. Napsal jsem krátkou reakci na článek i na pár komentářů pod ním a jediné, co mohlo být v článku shledáno nevhodným, byl citát ze samotného Peroutkova článku. Přesto můj příspěvek nebyl publikován. Nevěřil jsem, že to bylo cenzurou, a tak jsem napsal reakci znovu, ačkoli trochu v rozčilení, protože jsem se cítil okraden o čas. Znovu nepublikováno. Zkusil jsem tedy malou lest, snad mi ji Pán Bůh odpustí: (červené rámečky značí mé příspěvky)
Podobně jako pan Pospíšil vyzývá souvěrce k různým akcím a reakcím, vyzívám katolíky, kteří nechtějí podporovat tmářství, klidně čtěte časopis Duše a hvězdy, ale vězte, že v diskuzích nepřipouští jiné názory, než jaké má jeho šéfredaktor! Jestli by nebylo čestnější diskuzi prostě nepřipouštět. Pak bych zřejmě reagoval rovnou zde na svém soběpisníku a podoba mezi novinářskými konfrontacemi první republiky by byla úžasná. Nu, žijeme v 21. století a i tmáři potřebují vysílat zdání modernity a přístupnosti diskuzi, aby jejich předsudky vůbec někdo bral vážně.
Žádné komentáře:
Okomentovat