Dlouho jsem nenapsal žádný článek, kde by se objevila nějaká moje vlastní filosofická myšlenka. K tomu dnešnímu mě donutila až závrať! Byla to sice závrať z četby, ale inspirovala mě k rozvíjení myšlenek vyčtených úplně jinde a v závěru možná dokonce mých vlastních.
Hodně studuji konec světa, ačkoli eschatologie nepatří do oborů, v nichž bych se vyžíval, spíš mě inspiruje k myšlenkám naprosto opačným. Koupil jsem si tedy knihu Konec světa od dr. Maxe Wilhelma Meyera, jejíž překlad v roce 1909 pořídili dva Antonínové – Roztomilý a Šprinc. Už kvůli jejich libě znějícím jménům jsem se do knihy rychle začetl. Hned na začátku se autor vysmívá teorii, že země je jediný živý organismus. O pár stránek dále se píše, že „bod zemského povrchu na rovníku uběhne toliko při denním pohybu kolem středu zemského za sekundu 464 metrů, země pak na své dráze asi 30km“.
To byla poslední věc, kterou jsem si přečetl před zhasnutím světla. Jenže jakmile jsem si lehl do své usínací pozice, začalo to se mnou házet jako s knězem z Brechtovy hry, který se vysmívá Galileiho teorii, že se Země točí kolem osy a ještě kolem Slunce. Uklidnil jsem se, až když jsem si vzpomněl na Chestertonovu teorii o útulném vesmíru. A v tu chvíli mi to všechno došlo:
Země JE středem vesmíru. Geocentrismus vítězí nad heliocentrismem, ačkoli se ve školách při dějepisu učí opak. Přestože Země není středem Sluneční soustavy, je středem vesmíru. I věda k tomu sklouzla po přijetí teorie relativity, která žádný pevný bod coby střed nepreferuje, a tak se jako pomůcka bere jako souvztažný střed vesmíru střed naší Země. Prý to nemá žádný fyzikální dopad. Filosofický ovšem ano! Ne, nebude se znovu upalovat, právě naopak!
Země je totiž koule a člověk jen její nepatrný obyvatel. Člověk nemá (a v závěru ani nemůže) být egocentrický, nýbrž geocentrický. Pokud vnímá vesmír, který se točí nad jeho hlavou, uvědomí si, že se nad hlavou jiných lidí točí jiný vesmír. Ale přitom má země jen jeden střed a ten zaručuje útulnost toho všeho, co je kolem nás. Střed naší země zajišťuje, že nám neuletí klobouk, ani když se šouráme po chodníku nadzvukovou rychlostí kolem zemského středu, střed naší země zajišťuje, že nám neuletí střecha nad hlavou, ani když se ta naše země řítí rychlostí 100.000 km/h kolem slunce.
A co na to Mayský kalendář? Zabýváme se jeho okrajem v touze spočítat, kdy to tu všechno skončí a v centru jeho nejznámějšího vyobrazení na nás tajemná postavička plazí jazyk. To asi proto, že ji považujeme za Slunce, přitom je to střed naší země, kolem níž se točí všechen život. Až to pochopíme, tajemný mayský bůžek zatáhne jazyk a bude nám hej.
Žádné komentáře:
Okomentovat