Sestra Smrt

Věřím, že když mě během čtyřiadvaceti hodin dohnala smrt jako téma nejméně pětkrát a pokaždé jinak, že se to vysvětlí podobně jako ve snáři, či-li konec něčeho starého, začátek něčeho nového, přinejhorším trochu větší bída než doposud. Až mě ale trochu zamrazilo.

Včera jsme probírali téma smrti několikrát s Otcem Josefem, nicméně z té pozitivní stránky, z té, z níž se na ni dokázal ve své poslední hodince podívat sv. František, když ji označil jako sestru. Podobně jsem smrt řešil i během dne s někým v rozhovoru. Pak jsem večer četl další kapitolu z Jeffersova Cawdora a celá byla o smrti a především o jejím dopadu na bližní umírajícího – velmi silné čtení, řekl bych prožité. Vyústění celé kapitoly mi zní v uších a v srdci ve vlastní rezonanci, kterou jsem si tak nějak podprahově dosložil:

Myšlenka na smrt milá není,
smrt je však milé překvapení.

Abych vůbec usnul, vzal jsem si eseje Williama Butlera Yeatse, které včera Věruška při vysávání našla pod postelí, a přečetl si celkem nezávadný text o Verlainovi, který končil nádherným lyrickým vzmachem:

… měli bychom se povznést na obyčejné zájmy, nad myšlenky z novin, nad muže vědy, ale jen potud, pokud můžeme udržet normální, rozumující já, osobnost jako celek. Musíme nalézti nějaké místo na stromě života pro hnízdo fénixovo, pro vášeň, která je povýšením a popřením vůle, pro perutě, které jsou neustále v plamenech, hnízdo položené tak vysoko, aby je rozsochaté větve chránily, ale dosti nízko, aby bylo pod malými haluzemi zmítanými větrem, mimo chvění ratolestí.

Co mě v článku ještě zaujalo a nad čím jsem usnul, byla zmínka, že se Verlaine snažil z angličtiny přeložit jednu Tennysonovu báseň, ale nakonec si na ni netroufl. Možná jsem se na tu báseň chtěl i podívat, ale do rána jsem na ni zapomněl a pak mě vír událostí pohltil natolik, že bych si určitě nevzpomněl, kdyby…

… kdybych se teď večer nedočetl, že 6. října před 120 lety zemřel Alfred Tennyson. Okamžité sepnutí druhé signální soustavy a přede mnou text jeho básně In memoriam, která byla psána jako reakce na smrt autorova přítele. A byla psána dlouhých 17 let. Královně Viktorii spolu s Biblí pomohla ta báseň překonat smrt jejího chotě Alberta a s Tennysonem se před 150 lety několikrát setkala a pak si až do jeho smrti vyměňovali srdečné dopisy. Pustit se do překladu této sedmimílové básně rovnalo by se v mém případě odchodu do kláštera. Nebudu se tedy rouhat, že bych rád, a uklidním se přebásněním jedné (zřejmě nejcitovanější) sloky 27. zpěvu.

Těžko je hledat slova,
těžko je vstát a jít sám dál:
je ale lepší s láskou cítit žal
než nikdy nemilovat.