Čep v silvestrovském soudku

Na Silvestra, dokonce přesně o půlnoci před 110 lety se narodil Jan Čep. Vltava proto uvedla jeho Sestru úzkost, paměti, které sepsal na sklonku života. Musím říct, že tahle četba v podání Jana Vlasáka dala duchovní obsah mým letošním Vánocům, dnes si hodlám pustit poslední, desátou část.

Ronil jsem slzy s autorovým otcem, který neskrýval pláč, když se loučil s dětmi při mobilizaci do první vojny. Prožil jsem si s Janem Čepem jeho dětskou víru, kterou já jsem ovšem získal až někdy kolem 17 let svého věku. Zajel jsem si na zvláštní výlet na Moravu, jehož cílem byla Stará Říše. Tam se Jan Čep odhodlal skoncovat se studiem v Praze a odejít k Josefu Florianovi jako jeho pomocník a duchovní učeň. Vybavil jsem si náš letošní výlet za Josefem Florianem a setkání s jeho vnukem a vnučkou. Tato kapitola pamětí Jana Čepa skončila tím, že se zamiloval do Florianovy neteře Marie, ale když svůj cit vyjevil její matce, Florianově sestře, ta jej přesvědčila, že její osmnáctiletá dcera je na něj moc mladá a svedla si ho ona sama – že je o dvacet let starší, v tom už žádnou potíž neviděla. Dokonce autora dožene až k přemýšlení o sňatku, před kterým i na doporučení Josefa Floriana ujíždí zpátky do Prahy. Žádný další vztah tam nezačal, byl po dlouhá léta platonicky zamilován do ženy svého dobrého přítele. Tato láska ho sžírala, ale nedokázal na ni rezignovat ani ji sebenepatrněji uskutečnit.

Tady někde prožíval Čep život s Florianovými, tady rozmlouvali, tady se v soukromé kapli sloužily mše, tady básník prožil i první vážnější dobrodružsví lásky. Až dnes jsem zjistil, že jsem o letním výletě do Staré říše ještě nic nenapsal, jen jsem článek přislíbil. A pak má člověk něco stíhat. 

Druhou světovou válku přežil ve své rodné vísce u Litovle téměř v klauzuře (vyjížděl pouze k olomouckým dominikánům), která jej zase přivedla zpátky k aktivnější víře. Po válce mu bylo jasné, kam situace směřuje. Nevěděl jsem a byl jsem překvapený, že únorové události roku 1948 prožil v Praze i Graham Greene, kterého Čep provázel i 25. února po Praze, kde viděli dav, který se zrovna rozcházel z Václavského náměstí po slavném Gottwaldově projevu o převzetí moci komunisty. Greene tehdy Čepa zachránil před vězením, protože spolu popíjeli a on stále nechtěl skončit, takže se Čep vrátil domů ve čtyři hodiny ráno, kdy mu jeho bytná sdělila, že na něj estébáci čekali až do tří do rána. Hned druhý den se sbalil a odjel na Moravu do svého rodiště. Greene odletěl do Anglie, ale Čep ještě zůstal, nicméně už jen hledal vhodnou dobu a styky, aby mohl ze země zmizet včas. V červenci 1948 překročil hranici u Aše a člověk si na tom poníženém útěku po čtyřech přes svahy, dráty a živé ploty uvědomí, co nám to sem zase poslední volby zasely. Za války vydal Jan Čep sbírku povídek pod názvem Sestra úzkost. Tento františkánský název dal potom v 60. letech i svým pamětem, protože úzkost jej již nikdy neopustila. Nebyla to jen úzkost ze ztráty domova, ale i úzkost ze ztráty dětské víry, která ovšem byla nahrazena vírou dospělou, a právě úvahy o víře, hříchu a odkládání nápravy mi byly velmi blízké.

A úplně jsem rozuměl Janu Čepovi v tom, že sice napsal několik románů, mnoho povídek a ještě více esejů, že přeložil dva tucty velkých děl cizích literatur, ale román, který měl napsat, nenapsal, protože stále tušil, že ještě přijde čas, na nějž své životní dílo odkládal. Když jsem tak po večerech poslouchal text Čepových memoárů, říkal jsem si, jestli právě to nebyl román, který měl napsat, alespoň pro mě určitě. Protože mi i celá filosofie Čepovy tvorby začala být sympatická, už jsem si objednal několik jeho dalších knih, maje doma je korespondenci s Janem Zahradníčkem. Snad nebudu jejich četbu muset odkládat na dobu, kdy už to nedokážu přečíst.