Nejdříve si pro své vzpomínání, až mi bude třeba 60 let a budu mít čas pročítat si své zápisky z doby, kdy mi bylo 38 (věk, v němž takoví geniové jako Gershwin, Lorca nebo Caravaggio opustili své tělesné schránky), poznamenám, že to byl nejkrásnější Silvestr za posledních deset let. Naučil jsem se totiž s Věruškou hrát piket, hru, kterou jsem měl s Eleonorou hrát jako Hugo v Zámku ve Švédsku Françoise Saganové (2001) – tehdy jsme ji hráli jako větší bere, protože jsme netušili, že jde o krásnou hru pěstovanou už na dvoře Ludvíka XIV., v níž se zapisují body z hlášek i ze sehrávky (a koukám, že Alzheimer funguje, protože jsem piket uměl už před třemi lety). A když k tomu pijete polosladký klaret a posloucháte Leonarda Cohena, nedolehne vám k uším ztřeštěné práskání donebevolajících rachejtlí a můžete se oddat kouzlu okamžiku. O půlnoci nám všem Věruška vyložila karty, a ačkoli si nepamatuju, co padlo na mě, potěšilo mě to a to mi stačí. Po půlnoci, když mi žena usnula, jsem si ještě pustil poslední díl memoárů Jana Čepa a napsal několika jeho potomkům, kteří asi neodpovědí, ale to je mi už celkem jedno, protože jsem se stářím naučil netrýznit svou duši zbytečnou ctižádostí a přihlásil se tím ke svému velkému učiteli z mládí, kdy mi to ovšem vůbec nešlo – k Epiktetovi.
Po Čepových pamětech se dostávám k poslednímu ze slíbených vánočních literárních zážitků. Jde v podstatě o brožurku s názvem Jednoženství a mnohoženství, jejím autorem ale není nikdo menší než norský básník Bjørnstjerne Bjørnson, narozený před 200 lety. Je to nejkrásnější obhajoba viktoriánské morálky, kterou jsem kdy četl, a ač Shelleym a Millerem odkojený sexuální volnomyšlenkář, jsem rád, že jsem ji četl. Co se mi ovšem líbilo na celém Bjørnsonově textu nejvíce, je trochu mimo hlavní téma, ke kterému se ale na konci vrátím, abyste se necítili ošizeni.
Kdo zpravidla bývají našimi učiteli? Ti, kdož složili dobré zkoušky. Znamená to totéž jako býti dobrým učitelem? Dovésti dát dítěti úkol, probrati jej a pak jej z dítěte zase vysoukati, stačí to? Na to se může vycvičiti každý dřevěný panák. Nikoliv, pouze ten je učitelem, kdo v posvátné chvíli, ať on nebo ona, maje nitro dítěte otevřeno ve víře a ve snaze po vědění, nejen umí látku jasně a správně vyložiti, nýbrž v ní a s ní osvítí ducha dětského o podstatě věcí a pravém vědění, až dítě zatouží více poznati, než jen slova učitelova. Jen ten, který to dovede, je „učitel“, a jiní neměli by se o to povolání snažiti. Jinými slovy: v každém učiteli musí být vychovatel; musí to být ethický talent.
Nechci být vůbec namyšlený, už proto, že se o mě často tvrdilo, že nenaučím (ke zkouškám zejména), ale vždy mi šlo spíš o podstatu věcí než o jednotlivosti zkoušené v testech, a v tom jsem byl myslím učitel na místě, alespoň podle jednoho dnes již nečteného norského básníka.
Co se obhajoby jednoženství týče, Bjørnson cituje nejlepšího amerického řečníka 2. poloviny 19. století, Roberta Ingersolla a to je ve zkratce poslání celého spisku:
„Z hloubi duše nenávidím a proklínám každou nauku společenskou, která nevolí čistý a posvátný krb za úhelný kámen. Všechna civilisace spočívá na rodinném životě, ctnosti bují kol něho, kladou klasy, květy a vůni na krb, kde muž miluje ženu. Nejbohatší slova na světě jsou: má snoubenka, má manželka, otec, matka, mé dítě. Bez těchto slov je svět jen brlohem a lidé pouhá zvířata.“
V originále je to sice trochu jinak seřazené a místy i jinak napsané, ale Lover - husband - wife - mother - father - child - home! to zní opravdu silně, i když já bych tam dnes zařadil i partnery stejného pohlaví a adoptované děti, prostě proto, že žiju v jiném století a nestydím se za to, ať se to konzervativcům líbí nebo nelíbí.
Kdo zpravidla bývají našimi učiteli? Ti, kdož složili dobré zkoušky. Znamená to totéž jako býti dobrým učitelem? Dovésti dát dítěti úkol, probrati jej a pak jej z dítěte zase vysoukati, stačí to? Na to se může vycvičiti každý dřevěný panák. Nikoliv, pouze ten je učitelem, kdo v posvátné chvíli, ať on nebo ona, maje nitro dítěte otevřeno ve víře a ve snaze po vědění, nejen umí látku jasně a správně vyložiti, nýbrž v ní a s ní osvítí ducha dětského o podstatě věcí a pravém vědění, až dítě zatouží více poznati, než jen slova učitelova. Jen ten, který to dovede, je „učitel“, a jiní neměli by se o to povolání snažiti. Jinými slovy: v každém učiteli musí být vychovatel; musí to být ethický talent.
Nechci být vůbec namyšlený, už proto, že se o mě často tvrdilo, že nenaučím (ke zkouškám zejména), ale vždy mi šlo spíš o podstatu věcí než o jednotlivosti zkoušené v testech, a v tom jsem byl myslím učitel na místě, alespoň podle jednoho dnes již nečteného norského básníka.
„Z hloubi duše nenávidím a proklínám každou nauku společenskou, která nevolí čistý a posvátný krb za úhelný kámen. Všechna civilisace spočívá na rodinném životě, ctnosti bují kol něho, kladou klasy, květy a vůni na krb, kde muž miluje ženu. Nejbohatší slova na světě jsou: má snoubenka, má manželka, otec, matka, mé dítě. Bez těchto slov je svět jen brlohem a lidé pouhá zvířata.“
V originále je to sice trochu jinak seřazené a místy i jinak napsané, ale Lover - husband - wife - mother - father - child - home! to zní opravdu silně, i když já bych tam dnes zařadil i partnery stejného pohlaví a adoptované děti, prostě proto, že žiju v jiném století a nestydím se za to, ať se to konzervativcům líbí nebo nelíbí.
Žádné komentáře:
Okomentovat