Jak Julinka roste, dá se s ní již komunikovat téměř
jako s dospělou lidoopí samicí a to přináší mému životu osvěžující vláhu
na polopoušti. Dnes při mši si v rámci opičení poprvé klekla na Agnus Dei
a protože mi pokaždé při téhle části liturgie zvlhnou oči, tentokrát mi
samovolně vytryskly slzy. Samozřejmě je ale o to méně času na četbu, která byla
vláhou zase pro tento soběpisník. A tak píši méně a je to tak
dobře. Dokonce do nového roku plánuji ještě mírně ubrat na plynu a přemýšlet i
o nějaké jiné formě vyjádření se o světě, méně podbízivé, ale snad trvalejší.
Přesto bych si ale chtěl věrné čtenáře těchto obsahem a kvalitou tak rozličných
řádků udržet a dále se s nimi dělit o své zážitky zejména
z četby a myšlenkových pochodů inspirovaných tu nějakým básníkem, tu
filosofem, tu třeba jinak bezvýznamnou životní zápletkou, vzpomínkou či
setkáním. A tak začnu tím, že to tu trochu zahustím.
S dobou sváteční se mi vždy nafoukne úložný prostor
nočního stolku o knihy, které jednak nazdařbůh vytahuji z knihoven cítě
obdarování časem a duchem svátečním (ne-li Svatým) a které mi také
v hojném počtu chodí poštou. Virginia Woolfová bude tedy muset chvíli
počkat a já se rád podělím o tři literární zážitky. Ten dnešní bude divadelní.
V jednom ze dvou vánočních balíků byl i důvěrně mi
známý časopis Repertoár malé scény, jehož ročník 1968 jsem hltal ve svém
staroříšském podnájmu v Lounech u dědy a u babičky. Tentokrát ale přišel
celý svázaný ročník 1969. Dá se z něj dodnes čerpat neuvěřitelně mnoho
kvalitních textů, jak hudebních (s notovým zápisem), tak pro mě zajímavějších
dramatických a prozaických, ale i věcí výtvarných (resp. karikaturních).
Protože jsem 23. prosince na pravidelném divadelním setkání před Vánoci pronesl
nikým nežádaný a pro mě přesto závazný slib, že hodlám objevit jednoaktovku,
kterou od dubna začnu zkoušet a s níž zase ožije moje režisérské nadšení,
pustil jsem se do čtení. Jeden text jsem měl vlastně již při skládání slibu
přečtený, jmenuje se První noc doktora Nilssona a je od švédského herce a
dramatika Erlanda Josephsona. Byl jsem poměrně nadšený a už mám i představu o
muži a dvou ženách, s nimiž bych se do hry zakousl. Netušil jsem ale, že
přijde ještě jeden text, který si mě přes počáteční nedůvěru získá natolik, že
jsem odhodlán s ním předskočit jak doktora Nilssona tak Adama stvořitele,
kterého mám v úmyslu zkoušet okleštěného na jedno až dvouaktovku již delší
dobu. Jde o text italského dramatika z Neapole Eduarda de Filippa, který
určitě dozná také mnohé úpravy (tou nejzásadnější bude přenesení
z neapolitánského do českého prostředí), ovšem děj a charaktery postav
jako kdyby byly psané na míru našeho divadla – a nejvíc mě těší, že jednu ze
tří hlavních rolí (vlastně tu úplně nejhlavnější) chci nabídnout panu Skotkovi, kterému jakožto jednomu
z oněch věrných čtenářů tímto přeji hodně zdraví k narozeninám a
hodně štěstí do nového roku. Jen doufám, že jste ještě nerozdal všechny
lucerny, protože jich budeme dostatek potřebovat! A zopakujte si pár Liborových
monologů, budete je potřebovat. V dalších rolích mám také poměrně jasno, ale herce necham ještě chvíli napnuté.
Žádné komentáře:
Okomentovat