První věc, která mě v deníkových zápisech Virginie Woolfové zaujala, byl její zápis z 19. července 1919. „Člověk by se asi měl zmínit o vyhlášení versailleského míru, ale jestli stojí za to vyměnit kvůli tomu perko, to netuším.“ Stálo to za to! Její popis „mírových tanečků“ totiž vydal více než učebnice dějepisu a občanské nauky dohromady.
… připadá mi to jako slavnost pro služebnictvo; cosi přichystaného, aby se pacifikoval a uklidnil „lid“ – a teď to kazí déšť. Možná bude nutné vymyslet pro obecenstvo nějaký další zážitek. Z toho asi pramení mé zklamání. Na těchto mírových radovánkách je cosi vypočítavého, politického a neupřímného…
Podobně bych se asi vyjádřil o prezidentských volbách. Je to také cosi přichystaného, aby se pacifikoval „lid“, jakási hra na demokracii. Přijde mi to asi tak vážná volba, jako bychom získali nárok zvolit v plebiscitu nejkrásnější barvu duhy. Dobře, nemám rád rudou, zvolím fialovou, ale to nic nemění na tom, že konstelace deště a slunečního svitu nám umožní tento úkaz spatřit jednou za uherský rok a že na konci duhy ještě nikdo žádný poklad nenašel. Tak snad nebude při volbách pršet. Možná bude nutné vymyslet pro obecenstvo nějaký další zážitek.
Připadá mi stále jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci a že tihle reformátoři společnosti a filantropové se z ní natolik vymykají a pod pláštíkem lásky k bližnímu hýčkají tolik nedůvěryhodných tužeb, že se na nich nakonec dá najít víc chyb než na nás. Ale co kdybych byla jednou z nich?
Žádné komentáře:
Okomentovat