Nevěřil jsem Věrušce, že když ukážu Julince kapry v kádi, že už ji od nich nedostanu anebo budu svědkem hysterického záchvatu, který jsem u své dcery ještě neviděl. Přiznávám, že jsem udělal chybu, protože matka zná svou dceru nejlépe. V tu chvíli jsem se neúmyslně rozhodl, že se stanu vrahem (možná už podruhé). Po čtvrthodině zalykání a prohýbání trupu tzv. do luku jsem totiž musel slíbit, že domů jednu rybičku pořídíme. I já i Věruška jsme v dětství kapra ve vaně pravidelně honili gumovým zvonem na odpad a podobným náčiním, a tak jsem nabyl dojmu, že bychom naše dítě oloupili o prvotní styk se smrtí a trýzněním a nevybavili ji tak pro život, který je někdy stejně krutý jako ta palička do čela a kudla pod skřele. Inu, uvidíme, snad to dopadne lépe než ty ledvinky. Prozatím zkusím vše zahladit krátkou veršovánkou, která ukazuje, proč kapří šupiny nosí štěstí.
Kapr je ryba, které nic nevadí,
nikdy se na nic nečepýří.
Kapr si v rybníce vesele kapradí,
ale když doroste, rád se smíří
i s tím, že ho z rybníka přendají do kádí.
Kapr je šťastný i na talíři.
Žádné komentáře:
Okomentovat