10. prosince 2012

Sváteční placky sv. Eulálie

Až po přečtení osmdesáti stránek z Deníků Virginie Wolfové, kdy jsem si pořád kladl otázku, proč psala s takovými několikaměsíčními odstupy a přesto píše o tom, že si na denících cvičí sloh, mě napadlo přečíst si úvod od jejího manžela, který v něm píše, že je to pouhý výběr. Okamžitě se mi přestalo chtít číst dál. Cítím se okraden, i když pan Woolfe tvrdí, že to ostatní není tak zajímavé. Na druhou stranu, i ten výcuc má přes 400 stran a budu rád, když ho přelouskám. Dělám si výpisky a brzy se o některé z nich podělím. Dnes ale jen o jeden – Julince k svátku.

A děti jsou samozřejmě úžasná a okouzlující stvoření. Ann se mi tu rozpovídala o bílém tuleni a chtěla, abych jí četla… V jejich myšlení je cosi pro mě moc roztomilého; být s nimi sama a vidět je den co den by byla neobyčejná zkušenost. Mají v sobě to, co dospělí postrádají – tu bezprostřednost – Ann žvatlá, žvatlá, žvatlá, zabraná do jakéhosi vlastního světa plného tuleňů a pejsků. Je šťastná, protože večer dostane kakao a zítra půjde na ostružiny. Stěny její mysli jsou kolem dokola ověšené takovými veselými a živými věcmi – a ona nevidí to co my.

Zažíváme teď s Julinkou taky takovou bezprostřednost a radost z maličkostí. V posledních dnech je středobodem jejího světa gabw (dříve dabu), který totiž několikrát stál před našim oknem, když mi Julinka mávala na rozloučenou. Když se ráno probudí, první její slova s napřaženýma rukama znějí: „Táta-hop-gabw-tammm.“ Měla gabr dokonce slíbený k svátku, a tak jsme s Věruškou trnuli, aby jeho řidič neměl dovolenou a jako vždy po víkendu zašel do Deliky na svačinu.

Zašel! A zrovna když šla Věruška s Julinkou na procházku, takže Julinka nahlédla i do kokpitu. Co jiného tedy měla malá oslavenkyně dostat k svátku než něco jako gabr. Má sice knižní formu a ještě je to buldozer, ale pro Julinku je teď gabr každý žlutý dopravní prostředek jiný než tutůůů.
Pak už dostala Julinka jen krásný nástěnný adventní kalendář z látky s kapsičkami a jedno překvapení: Táta pekl. Rozhodl jsem se založit novou rodinnou tradici – pečení hruškových placek svaté Eulálie. Musel jsem na něm začít pracovat už včera, protože na dozdobení je potřeba crème fraîche, který jsem si vyrobil přesně podle tohoto návodu a přesně podle něj vyšel i výsledek.

Jinak je ale recept jednoduchý:

Rozválíme trochu těsta
(celkem gramů asi dvě sta).
Nakrájíme na čtverce
jako perské koberce.
Kraje trochu zahrneme,
mašlovačkou přejedeme
a pak takto vzniklé lůžko
ozdobíme pěkně hruškou;
celé salkem osladíme
a do trouby uložíme.
Za dvacet minut jsme si nechali chutnat, i když Julinka papala hlavně až skoro výhradně onen crème fraîche.
A tak jsme dnes oslavili Julii a Eulálii a bylo nám veselo. Schválně jestli ráno bude gabw na svém místě.

1 komentář:

Pavlí Ká řekl(a)...

Rodinné fotky jsou opravdu krásné a na crème fraîche společně s hruškovými plackami se mi sbíhají sliny! :)