Protože se mezi vámi vyskytují milovníci sněženek, kteří je neváhají vyhrabávat ze sněhu:-), jen aby uspíšili zimu, přináším pro vás mou oblíbenou báseň od Josefa Kainara (ze stalinské sbírky Český sen). Doporučuji hlasitý přednes, je to ve stylu Majakovského manifestů. Pro ahistorickou mládež jen vstupní informace: v roce 1953 nás v jednou týdnu opustili Josef Vissersivokovič Stalin a Klement Gottwald.
Těžké jaro 1953
Těžké je letošní jaro.
Země je tvrdá k slunci i k lidem,
pupeny z větévek do prázdna trčí,
v mračnech je sníh
a v ulicích flór.
V písničce strojů to lehounce naříká.
V dělnických srdcích
je vzdor.
Za první smrtí se vplížila druhá.
Zaskřípal vítr,
a nikdo z nás neslyšel
v dunění smutečních salv,
jak si podaly dveře.
V očích byl žal,
a nikdo z nás neviděl
v bělostném šlehnutí sněhu,
kdo vchází.
Těžké je letošní jaro
a mrazí.
Na pražském Hradě dubový stůl.
Ticho se nad stolem vznáší.
Na stole pero a dýmka,
a sněženky.
Sněženky z tvrdé,
jarní země naší.
Našly si cestu.
Sněhem vyrazily.
Nedbaly vichru, jenž krajinu kruší
a ovládá.
Našly si cestu, tvrdou jarní hrudou,
našli si cestu,
aby směly zářit
na stole Klementa Gottwalda.
Těžké je letošní jaro.
Těžké a tvrdé
jak rakev.
V slzách a vzdoru ji vysoko
budeme nésti.
Soudruzi,
Dva veliké žaly nás potkaly
na cestě k velkému štěstí.
Zármutek zůstal a cesta jde vpřed.
Slzy si utřeme
pěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat