Mogens /1/

Reiner Maria Rilke se tu už párkrát objevil, naposledy jsem psal o jeho korespondenci. V jeho dopisech mladému básníku mě zaujala zmínka o tom, že Rilke měl u sebe vždy dvě knihy, Bibli a souborné dílo Jense Petera Jacobsena. „Začněte první novelou prvního svazečku, která má jméno Mogens“, radí hned v prvním dopise Rilke. Jméno dánského autora pro mě bylo novinkou, ale rychle jsem zapátral a za pár dní po Rilkeho narozeninách jsem se začítal do Mogense. Tato novelka z roku 1882 od člověka, který do dánštiny přeložil Charlese Darwina, si mě plně podmanila, je to předzvěst modernismu (čímž pěkně zapadá jako další malé intermezzo do výronů mého mozkového magmatu na téma romanopisectví). Rád bych z novely ocitoval pár pasáží, které mi přijdou skvěle napsané, ale abych neunavoval dlouhými články, rozkouskuji to do několika částí… Zároveň bych tím uctil i památku 81. výročí Rilkeho smrti, určitě by mu to udělalo radost.

Soudní rada přírodu protežoval a bránil ji před vyumělkovaností; zahrady nejsou nic než zkažená příroda; v přírodě žádný styl není, pánbůh přírodu moudře učinil přirozenou, nic než přirozenou. Příroda, to je nespoutanost, nezkaženost; ale po prvotním hříchu přišla na člověka civilizace; teď už je civilizace nutností, ale bylo by lepší, kdyby se byla vůbec neobjevila; přirozený stav, to je něco docela jiného, docela jiného. Soudní rada by vůbec nic nenamítal, kdyby se měl živit tím, že by chodil po světě v beránčím kožíšku a střílel zajíce a sluky a bažanty a koroptve a jelení kýty a divoké kance. Ne, přirozený stav, to je přece jen perla, učiněná perla.