Za divadlo Navenek jsem chtěl před rokem nabídnout chomutovskému zooparku, že bychom se nechali zavřít do klece a den nebo víkend tam pro návštěvníky předváděli člověka. Nakonec toho bylo hodně a nápad jsme nedotáhli do konce. Možná letos.
Napadlo mě to v liberecký zoo, kde jsem strašně dlouho stál před klecí s orangutanem a přemýšlel, co si asi myslí. Protože on v tu chvíli vypadal mnohem inteligentněji než my, co jsme si ho svobodně prohlíželi. Šimpanzi v Plzni zase po dětech, s nimiž jsem tam byl, házeli, co měli po ruce, a mně pak došlo proč. Děti běhaly a dávaly najevo svoji volnost (to dospělí nemohou, protože volnost nemají). A šimpanzi jim to záviděli (nám nemají co).
Včera jsem ve vlaku otevřel knížku od Davida Garnetta Člověk v zoologické zahradě v překladu Karla Krause a tam je hned na straně 15 následující dopis:
Vážený pane,
píši, abych předložil Vaší Společnosti návrh, který bude, jak doufám, Společnosti doporučen k nejsvědomitějšímu uvážení. Smím především říci, že znám dobře zahrady Zoologické společnosti a že se jim velmi podivuji? Pozemky jsou rozsáhlé a úprava budov je zároveň praktická i pohodlná. Jsou v nich ukázky veškerého téměř zvířectva, jež žije na této zeměkouli; toliko jeden opravdu důležitý ssavec není zastoupen. Čím déle jsem přemýšlel o tomto opominutí, tím neobyčejnějším se mi zdálo. Vynechati v souboru veškerého světového zvířectva člověka, jest tolik, jako hráti Hamleta bez prince dánského. Možná se to na první pohled zdá nedůležitým, protože Váš soubor je vytvořen pro podívanou a poučení člověka. Připouštím, že lidské bytosti lze dosti často viděti na procházce Zoologickou zahradou, přes to však se domnívám, že jsou přesvědčivé důvody, proč by společnost měla vystavovati exemplář člověka.
Za prvé by se tím sbírka doplnila a za druhé by působilo na mysl návštěvníků srovnání, jež jim jejich vnímavost ne vždy umožňuje. Kdyby se dal do klece mezi orangutana a šimpanze, upoutal by obyčejný příslušník lidského plemene každého, kdo vejde do velikého pavilonu pro opice. Návštěvníkům, k jejichž vzdělání Zoologická zahrada z valné míry existuje, dal by v této situaci podnět k tisícerým zajímavým srovnáním. Každé dítě by vyrůstalo, jsouc proniknuto názory darwinovskými, a uvědomovalo by si netoliko své přesné místo v říši živočišné, nýbrž v čem se také podobá opicím, a v čem se od nich liší. Navrhoval bych, aby se takový exemplář ukazoval pokud možno ve svém přirozeném prostředí, v němž žije v naší době, to jest v obyčejném úboru a zaměstnán nějakou obyčejnou prací. Proto by jeho klec měla býti opatřena židlemi, stolem a knihovnou. Malá ložnice a koupelna by mu umožňovaly skrýti se před zraky veřejnosti, kdyby se toho jevila potřeba. Náklad pro Společnost by z toho nemusil být veliký.
Abych dokázal, že to myslím upřímně, nabízím se sám za výstavní exemplář, za jistých výhrad, které nebudou shledány nerozumnými…
Jsem, vážený pane,
Váš oddaný sluha
John Cromartie
Nabídka byla přijata. A proč do toho Cromartie šel? Z nešťastné lásky. „Miloval Josefku a nyní byl od ní odloučen navždy. Zanikne někdy bolest, kterou nad tím pociťoval? A zanikne-li, o čemž nepochyboval, jak dlouhé doby bude k tomu potřebí?“ Dál jsem se zatím nedostal. Ale jsem zvědav, jestli se letos k něčemu podobnému v divadle rozhoupeme.
Napadlo mě to v liberecký zoo, kde jsem strašně dlouho stál před klecí s orangutanem a přemýšlel, co si asi myslí. Protože on v tu chvíli vypadal mnohem inteligentněji než my, co jsme si ho svobodně prohlíželi. Šimpanzi v Plzni zase po dětech, s nimiž jsem tam byl, házeli, co měli po ruce, a mně pak došlo proč. Děti běhaly a dávaly najevo svoji volnost (to dospělí nemohou, protože volnost nemají). A šimpanzi jim to záviděli (nám nemají co).
Včera jsem ve vlaku otevřel knížku od Davida Garnetta Člověk v zoologické zahradě v překladu Karla Krause a tam je hned na straně 15 následující dopis:
Vážený pane,
píši, abych předložil Vaší Společnosti návrh, který bude, jak doufám, Společnosti doporučen k nejsvědomitějšímu uvážení. Smím především říci, že znám dobře zahrady Zoologické společnosti a že se jim velmi podivuji? Pozemky jsou rozsáhlé a úprava budov je zároveň praktická i pohodlná. Jsou v nich ukázky veškerého téměř zvířectva, jež žije na této zeměkouli; toliko jeden opravdu důležitý ssavec není zastoupen. Čím déle jsem přemýšlel o tomto opominutí, tím neobyčejnějším se mi zdálo. Vynechati v souboru veškerého světového zvířectva člověka, jest tolik, jako hráti Hamleta bez prince dánského. Možná se to na první pohled zdá nedůležitým, protože Váš soubor je vytvořen pro podívanou a poučení člověka. Připouštím, že lidské bytosti lze dosti často viděti na procházce Zoologickou zahradou, přes to však se domnívám, že jsou přesvědčivé důvody, proč by společnost měla vystavovati exemplář člověka.
Za prvé by se tím sbírka doplnila a za druhé by působilo na mysl návštěvníků srovnání, jež jim jejich vnímavost ne vždy umožňuje. Kdyby se dal do klece mezi orangutana a šimpanze, upoutal by obyčejný příslušník lidského plemene každého, kdo vejde do velikého pavilonu pro opice. Návštěvníkům, k jejichž vzdělání Zoologická zahrada z valné míry existuje, dal by v této situaci podnět k tisícerým zajímavým srovnáním. Každé dítě by vyrůstalo, jsouc proniknuto názory darwinovskými, a uvědomovalo by si netoliko své přesné místo v říši živočišné, nýbrž v čem se také podobá opicím, a v čem se od nich liší. Navrhoval bych, aby se takový exemplář ukazoval pokud možno ve svém přirozeném prostředí, v němž žije v naší době, to jest v obyčejném úboru a zaměstnán nějakou obyčejnou prací. Proto by jeho klec měla býti opatřena židlemi, stolem a knihovnou. Malá ložnice a koupelna by mu umožňovaly skrýti se před zraky veřejnosti, kdyby se toho jevila potřeba. Náklad pro Společnost by z toho nemusil být veliký.
Abych dokázal, že to myslím upřímně, nabízím se sám za výstavní exemplář, za jistých výhrad, které nebudou shledány nerozumnými…
Jsem, vážený pane,
Váš oddaný sluha
John Cromartie
Nabídka byla přijata. A proč do toho Cromartie šel? Z nešťastné lásky. „Miloval Josefku a nyní byl od ní odloučen navždy. Zanikne někdy bolest, kterou nad tím pociťoval? A zanikne-li, o čemž nepochyboval, jak dlouhé doby bude k tomu potřebí?“ Dál jsem se zatím nedostal. Ale jsem zvědav, jestli se letos k něčemu podobnému v divadle rozhoupeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat