Další věc, co mě zarazila byla věta: „Když k ní přistoupil jeden z ochránců lidu (latinsky se jim říkalo tribunové)…“ Rychle jsem nakoukl do moderního překladu, kde stojí: „Tu vystoupil jeden s ochránců lidu (tribunů podle latiny)…“ Teprve později mi došlo, že se Gravesův Claudius rozhodl psát své osobní paměti řecky, jelikož nevěřil, že latina jako jazyk přežije – považuju to od autora za geniální, jelikož si tím poskytl velice vhodnou látku na lingvistické vložky (nezapomeňme, že angličtina má zhruba třetinu slovní zásoby pocházející z latiny, i my v češtině máme dost latinismů a nevíme mnohdy, z jakého slovního základu pocházejí, takže i v překladu je to zajímavé čtení).
Wattersonová ve svém překladu vypustila docela dlouhou pasáž z první kapitoly, pravděpodobně proto, že jsou v ní dlouhé verše, jejichž překládání nepatří k její silné stránce. Nicméně Sibylino proroctví přeložit musela, neboť je pro celou knihu rámcem, bez nějž by román pozbyl smyslu – a provedla to nejen bez původních rýmů a rytmu, ale také obsahově velmi volně. Pro zajímavost a pro fajnšmekry nyní tedy následuje originál a tři překlady, Wattersonové, Špilarové (jenž je mnohem zdařilejší) a na závěr můj (snad také zdařilý, i když samozřejmě rovněž s dávkou volnosti) – třeba si ho nějaký budoucí Gravesův překladatel zapůjčí.
Who groans beneath the Punic Curse
And strangles in the strings of purse,
Before she mends must sicken worse.
Her living mouth shall breed blue flies,
And maggots creep about her eyes.
No man shall mark the day she dies.
Then she tossed her arms over her head and began again:
Ten years, fifty days and three,
Clau-Clau-Clau-shall given be
A gift that all desire but he.
To a fawning fellowship
He shall stammer, cluck and trip,
Dribbling always with his lip.
But when he's dumb and no more here,
Nineteen hundred years or near,
Clau-Clau-Claudius shall speak clear.
Zdena Foustková-Wattersonová:
Pod kletbou Punů město svíjí se
provazy svého měšce uškrcené,
a než-li uzdraví se, smrtí zemřít musí.
Much tisíce a červů z úst mu leze
a kolem očí. Nepřivítá muž jediný
jitřenky, až den nastane poslední.
Let deset, padesát dní, věz to,
Claudie, a tři dny vypočtené
by jiní přivítali, tobě se však hnusí.
Pak pohodila hlavou a pokračovala: (všimněte si i téhle nepřesnosti vůči originálu – polohou i přkladem, pozn. J-Lo)
Klapoty klap, svým krokem tichým
se dobelháš a odbreptáš do přízně lidí.
Po rtech ti sliny potečou, jak s lichotnými slovy budeš hrát.
Až ústa tvá se zavrou však
posledním slovem tichým,
pak, Claudie, nám jasný smysl dáš;
za devatenáct století ti budem naslouchat.
Alena Jindrová-Špilarová:
Město, jež punská kletba týrá
a jemuž zlato hrdlo svírá,
zví, co je hrůzy plná míra.
Z živých úst vzletí roje hmyzí
a vlastní tvář mu bude cizí,
až přijde smrt a všechno zmizí.
Paže jí vyletěly nad hlavu a pokračovala:
Dnů padesát tři, deset jar
a Clau-Clau-Clau dostane dar,
touhu všech lidí, jeho zmar.
Bez přátel, které by měl rád,
koktavě bude klopýtat,
breptat a sám se cestou brát.
Až zmlkne, odvát v jiný svět,
tak za devatenáct set let,
lidé mu budou rozumět.
Jan Lo-Mour:
Nad kletbou Punů město fňuká,
kde pokladnice ve švech puká
a levou myje pravá ruka.
Z napuchlých úst je líheň muší,
larvy se plazí z očí, z uší
a kdy to skončí, jen Joviš tuší.
Deset let a padesát tři dní
a Clau-Clau získá dar, o kterém sní
snad všichni, jen jemu nevoní.
S rukama založenýma za hlavou pak pokračovala:
Vlísá se mezi muže nejvyšší
kde koktat mrzáka se jen tak neslyší,
jinak se od nich však nijak neliší.
Teprv až oněmí a opustí náš svět,
uplyne zhruba dva tisíce let
a Clau-Clau začne směle vyprávět!
Žádné komentáře:
Okomentovat