Je dobré občas
pootevřít srdce
a nechat do něj vniknout bolest.
Je to důkaz, že jsi ještě naživu.
Když nic jiného,
přímo to křičí –
jako vítr na vrcholku kopce,
jako skok do studené vody:
Jsem tady.
Na dně,
ale plavu.
Nevím,
proč nedokážeme
vypudit z hlavy
staré lásky.
Musí to být tím,
že se upínáme ke vzpomínkám
a děláme z nich víc,
než čím byly.
A není to celé
jen sterilní nit,
která zašívá rány?
Vzpomínám.
Jediné, co zůstává zamlžené
je kde a jak.
Proč, to vím.
Děje se to
prostě proto, že potřebujeme
milovat
a být milováni,
ať je to z lásky nebo bez ní.
Potřebujeme ležet ve tmě
a slyšet něco vřelého.
/originál zde/
