Často jsem se tu dal s Vančísem (a někdy nejen s ním) do zvláštní půtky nad mluvením o architektuře a jejích krásách (do půtek o funkčnosti bych se nikdy nepouštěl a snad to tak taky nebylo nikdy pochopeno). Jde o to, že mně se třeba něco nelíbí, ať je to jakékoli, a někdy něčemu musím postupně přijít na chuť, něco se mi líbí, no a něčeho si pořádně ani nevšimnu. Dřív se mi líbila gotika a vůbec se mi nelíbilo baroko, dneska se mi baroko líbí, dokonce mnohdy nepohrdnu ani rokokem. Líbí se mi Eiffelovka, s Petřínem už takovej kamarád nejsem. Nelíbí se mi Hluboká, Orlík ani Karlštejn, ale líbí se mi třeba klasicistní zámky. Mnohdy je to dáno vlastní zkušeností, mnohdy prostě vkusem, mnohdy prvním dojmem. Jak už jsem psal v tom osudném článku o blobu, knihovna se mi nelíbila (teď už bych spíš byl na její působení ve skutečnosti na moje smysly spíš zvědavej), ale muzeum Maserati se mi líbilo od začátku moc.
Architektuře jako vědě se profesionálně nevěnuju, ale přesto se k jejím plodům chci vyjadřovat a mám potřebu o ní mluvit, i když jsem ji nikdy nestudoval víc, než se na studenta historie na pajdáku sluší. Protože mě ale Vančíš vlastně přesvědčil, že bych měl míň psát o něčem, co neznám, než to poznám líp (tedy nedávat na první dojmy), chtěl bych mu zase na oplátku napsat jeden názor, kterej podle mě vystihuje celej předmět naší pře, jak ho vypsal Odolen Zítek ve své knize Lidé a móda:
Předmět, který předchází obecné zavedení nové módy o jeden rok, je obecně pokládán za odvážný. Ten který je na úrovni své doby, pokládáme za překrásný a kouzelný. Po dvou letech je tato móda pasé, za dvacet let nám připadá směšná, po třiceti letech zábavná a po půl století zvláštní. Sedm desítek let pak z předmětu zašlé minulosti vytvoří roztomilý objekt našeho obdivu, po jednom stu letech hovoříme o půvabnosti a za 150 let pokládáme výtvory historie za klasické.
V architektuře to podle mě nefunguje jinak (jen možná v jiných ročních rozestupech) – už prostě proto, že to tak postupně vstřebávají profesoři architektury, kteří to pak tak předávají mladší generaci, s níž má Vančíš jistý libý kontakt. Proto našim rodičům už přišla secese celkem nevinná a nám klasická, kubismus už zase připadá nevinný nám. Lišíme se tedy jen tím, že Vančís je díky kontaktu s architekturou o rok napřed a to, co mně připadá (zjemním-li slovník) odvážné, jemu už s módou, která vládne na katedrách architektury, přijde (když naopak trochu zatáhnu za kštici) překrásné a kouzelné. A to zase mě přijde roztomilé až půvabné.
Tímhle článkem jsem chtěl samozřejmě jen pobavit nás oba a třeba i náhodeného čtenáře. Kdyby totiž ta teorie o módě platila i na divadlo, měl by se mi líbot cool styl a Vančisovi ne, a já bych se vsadil, že to bude naopak. Jako vždy to bude prostě otázka pěstěného i vrozeného vkusu.
Architektuře jako vědě se profesionálně nevěnuju, ale přesto se k jejím plodům chci vyjadřovat a mám potřebu o ní mluvit, i když jsem ji nikdy nestudoval víc, než se na studenta historie na pajdáku sluší. Protože mě ale Vančíš vlastně přesvědčil, že bych měl míň psát o něčem, co neznám, než to poznám líp (tedy nedávat na první dojmy), chtěl bych mu zase na oplátku napsat jeden názor, kterej podle mě vystihuje celej předmět naší pře, jak ho vypsal Odolen Zítek ve své knize Lidé a móda:
Předmět, který předchází obecné zavedení nové módy o jeden rok, je obecně pokládán za odvážný. Ten který je na úrovni své doby, pokládáme za překrásný a kouzelný. Po dvou letech je tato móda pasé, za dvacet let nám připadá směšná, po třiceti letech zábavná a po půl století zvláštní. Sedm desítek let pak z předmětu zašlé minulosti vytvoří roztomilý objekt našeho obdivu, po jednom stu letech hovoříme o půvabnosti a za 150 let pokládáme výtvory historie za klasické.
V architektuře to podle mě nefunguje jinak (jen možná v jiných ročních rozestupech) – už prostě proto, že to tak postupně vstřebávají profesoři architektury, kteří to pak tak předávají mladší generaci, s níž má Vančíš jistý libý kontakt. Proto našim rodičům už přišla secese celkem nevinná a nám klasická, kubismus už zase připadá nevinný nám. Lišíme se tedy jen tím, že Vančís je díky kontaktu s architekturou o rok napřed a to, co mně připadá (zjemním-li slovník) odvážné, jemu už s módou, která vládne na katedrách architektury, přijde (když naopak trochu zatáhnu za kštici) překrásné a kouzelné. A to zase mě přijde roztomilé až půvabné.
Tímhle článkem jsem chtěl samozřejmě jen pobavit nás oba a třeba i náhodeného čtenáře. Kdyby totiž ta teorie o módě platila i na divadlo, měl by se mi líbot cool styl a Vančisovi ne, a já bych se vsadil, že to bude naopak. Jako vždy to bude prostě otázka pěstěného i vrozeného vkusu.
Žádné komentáře:
Okomentovat