„Nikdo nepostrádá dobrý důvod k sebevraždě“, napsal si do svého deníku Cesare Pavese, italský básník, který se narodil před sto lety. V roce 1950 spáchal sebevraždu, zklamán láskou, pro kterou žil, a komunismem, za který bojoval. Některý jeho myšlenky stojí za zamyšlení. Třeba ta o cestování:
Cestování je kruté. Nutí vás věřit cizím lidem a nemít na dosah přátele ani pohodlí domova. Jste neustále vyvedeni z rovnováhy. Nic není vaše kromě základních věcí – vzduchu, spánku, snů, slunce, oblohy – tedy těch věcí, které tíhnou k věčnosti, nebo aspoň k tomu, co si pod ní představujeme.
Pavese byl několikrát na útěku, ve vězení, ve vyhnanství, a vždycky se vracel do rodného kraje. Cítil to jinak, ale právě to, co cítil jako krutost, já cítím jako hlavní smysl cestování. Ne sebou fláknout na pláž a mít zaplacené služby, ale nemít nic, být vyvedený z každodenní rovnováhy, spoléhat se na cizí lidi… Asi jsem úchyl. Ale ne zas takovej: jako příští dovolenou Věruška naplánovala lázně nedaleko Kuksu, kam jsem se vždycky toužil podívat, a tak se moc těším na procedury, na výlety a na trochu toho zaplacenýho pohodlí a odpočinku.
Náboženství je postaveno na víře, že vše, co se děje nám, má mimořádný význam, a proto nikdy ze světa nezmizí.
Je to jasný názor, u materialisty pochopitelný. Taky jsem si často myslel, že mi Pán Bůh dává znamení, a že sám něco znamenám, než jsem pochopil, že jediný znamení je ta bezvýznamnost Krista pro normální chod světa (který má hmotnost) a zároveň absolutní význam Lásky-Ducha pro jednotlivce, Lásky, která zase nezávisí na tomhle světě (a tedy má váhu). A rozdíl mezi hmotností a váhou je rozdíl mezi světem a duchem… Samozřejmě, že skeptik řekne, že si myslím, že tyhle moje myšlenky považuju za světoborný nebo spíš světotvorný a tím dokazuju výše zmíněný citát. To nepopírám, protože sebestřednost je taky projevem člověčenství, ale s náboženstvím bych to dohromady nemíchal.
Když už lnu k té Itálii, zkusil jsem si tedy dneska z italštiny i zapřekládat. Takhle to dopadlo. Originál najdete zde.
Pud
Stařec zklamaný vším kolem sebe
sleduje v jemném oparu, jak se na zápraží jeho domu
pes a čubka oddávají svým pudům.
Kolem jeho bezzubých úst se honí mouchy.
Před časem mu umřela žena.
Stejně jako všechny čubky o tom nechtěla nic slyšet,
ale pud znala dobře.
Stařec to cítil;
nebyl úplně bez zubů; přišla noc,
odebrali se do postele. Pud byl krásný.
Na psech se mu líbí, že mají takovou volnost.
Od rozbřesku do soumraku se toulají po ulicích;
tu něco snědí, tu si zdřímnou, tu pokryjí nějakou čubku:
ani na noc nečekají. Jednají,
jak to čenich cítí, a co jim voní, to je správné.
Stařec si vzpomíná, jak to jednou měl jako pes
za bílého dne uprostřed pšeničného pole.
Na tu čubku si nepamatuje, ale vybavuje si žár slunce
a ten pot a že si přál, aby to nikdy neskončilo.
Bylo to jako v posteli. Kdyby šlo vrátit minulost,
chtěl by to dělat pořád jen v pšeničném poli.
Nějaká žena se teď zastavila na ulici,
přešla kolem kněze a otočila se. Na náměstí
si může každý dělat, co se mu zlíbí.
I zdrženlivá žena se může otočit po chlapovi.
Jen jeden malý kluk tu hru neunese a začne
házet kameny. Stařec se zlobí.
Cestování je kruté. Nutí vás věřit cizím lidem a nemít na dosah přátele ani pohodlí domova. Jste neustále vyvedeni z rovnováhy. Nic není vaše kromě základních věcí – vzduchu, spánku, snů, slunce, oblohy – tedy těch věcí, které tíhnou k věčnosti, nebo aspoň k tomu, co si pod ní představujeme.
Pavese byl několikrát na útěku, ve vězení, ve vyhnanství, a vždycky se vracel do rodného kraje. Cítil to jinak, ale právě to, co cítil jako krutost, já cítím jako hlavní smysl cestování. Ne sebou fláknout na pláž a mít zaplacené služby, ale nemít nic, být vyvedený z každodenní rovnováhy, spoléhat se na cizí lidi… Asi jsem úchyl. Ale ne zas takovej: jako příští dovolenou Věruška naplánovala lázně nedaleko Kuksu, kam jsem se vždycky toužil podívat, a tak se moc těším na procedury, na výlety a na trochu toho zaplacenýho pohodlí a odpočinku.
Náboženství je postaveno na víře, že vše, co se děje nám, má mimořádný význam, a proto nikdy ze světa nezmizí.
Je to jasný názor, u materialisty pochopitelný. Taky jsem si často myslel, že mi Pán Bůh dává znamení, a že sám něco znamenám, než jsem pochopil, že jediný znamení je ta bezvýznamnost Krista pro normální chod světa (který má hmotnost) a zároveň absolutní význam Lásky-Ducha pro jednotlivce, Lásky, která zase nezávisí na tomhle světě (a tedy má váhu). A rozdíl mezi hmotností a váhou je rozdíl mezi světem a duchem… Samozřejmě, že skeptik řekne, že si myslím, že tyhle moje myšlenky považuju za světoborný nebo spíš světotvorný a tím dokazuju výše zmíněný citát. To nepopírám, protože sebestřednost je taky projevem člověčenství, ale s náboženstvím bych to dohromady nemíchal.
Když už lnu k té Itálii, zkusil jsem si tedy dneska z italštiny i zapřekládat. Takhle to dopadlo. Originál najdete zde.
Pud
Stařec zklamaný vším kolem sebe
sleduje v jemném oparu, jak se na zápraží jeho domu
pes a čubka oddávají svým pudům.
Kolem jeho bezzubých úst se honí mouchy.
Před časem mu umřela žena.
Stejně jako všechny čubky o tom nechtěla nic slyšet,
ale pud znala dobře.
Stařec to cítil;
nebyl úplně bez zubů; přišla noc,
odebrali se do postele. Pud byl krásný.
Na psech se mu líbí, že mají takovou volnost.
Od rozbřesku do soumraku se toulají po ulicích;
tu něco snědí, tu si zdřímnou, tu pokryjí nějakou čubku:
ani na noc nečekají. Jednají,
jak to čenich cítí, a co jim voní, to je správné.
Stařec si vzpomíná, jak to jednou měl jako pes
za bílého dne uprostřed pšeničného pole.
Na tu čubku si nepamatuje, ale vybavuje si žár slunce
a ten pot a že si přál, aby to nikdy neskončilo.
Bylo to jako v posteli. Kdyby šlo vrátit minulost,
chtěl by to dělat pořád jen v pšeničném poli.
Nějaká žena se teď zastavila na ulici,
přešla kolem kněze a otočila se. Na náměstí
si může každý dělat, co se mu zlíbí.
I zdrženlivá žena se může otočit po chlapovi.
Jen jeden malý kluk tu hru neunese a začne
házet kameny. Stařec se zlobí.
Žádné komentáře:
Okomentovat