Přišly mi dva svazky Humboldtova díla Obrazy z přírody (1906). O Alexandru von Humboldtovi jsem věděl akorát to, že po něm je nazvaná berlínská univerzita, a to jsem dokonce teď přišel na to, že je to po jeho bráchovi Wilhelmovi. Takže se dá říct, že jsem o něm nevěděl nic.
To mi připomnělo vtípek, kterej mi dneska řekl Honza Milota. „Dobrý den, co si dáte?“ „Dal bych si silný kafe, ale bez rumu.“ „No, my rum stejně nemáme.“ „Aha, tak mi to kafe dejte bez něčeho jinýho.“
Když už jsem tedy o tom druhém Kolumbovi, vědeckém znovuobjeviteli Ameriky, knížeti vědy a novém Aristotelovi nic nevěděl, přečetl jsem si jeho životopis v úvodu od V.J. Procházky. Nebylo to tak napínavý čtení, jak jsem čekal, ale nuda to taky nebyla. Už výčet věd, kterým se Alexandr z Humboldtů, jak Procházka jeho jméno krásně překládá, věnoval, by hravě pokryl čtyři ročníky Kirwitzerových dní (na ten poslední jste zváni příští pátek a sobotu – více najdete zde). Z životopisu to dokazuje tato pasáž o období Humboldtova života, kdy dělal horního radu na dvoře Fridricha Viléma II.
I za tohoto období plného námah služba jeho, přes to, že byla úmorná, nevyčerpávala nezdolné jeho síly tak, aby se neobíral současně ještě několika vědeckými pracemi; zrovna tehdy, kdy sepisoval zprávy o svých cestách a výkonech v pruských dolech, přehlížel tisk svého díla "Flora subterranea", dále obíral se chemickým rozborem hub, pak začínal experimentální výzkum živočišné elektřiny, kterým později znamenitých dospěl výsledků a měl mimo to ještě dosti pokdy, aby se věnoval studiu antického tkalcovství. O trochu později pracoval o náčrtku k "mineralogické geografii", kterou, pokud je známo, nevydal tiskem.
Co mě zaujalo, když jsem hledal, jestli náhodou nebyl v Kadani a kde tedy v Čechách byl, je, že pohled z Milešovky prý nazval třetím nejkrásnějším pohledem na světě. Asi tam taky zažil to, o čem napsal tyhle verše:
Na horách volno jest! Hrobů puch
nevniká nahoru v čistý vzduch;
všude je krásný lahodný svět,
kam člověk nevkročí s tíhou svých běd!
Milešovka se v němčině řekne Milleschauer Berg, což překladač vyhodnotil jako Hora tisíce dešťů, a to je tak krásný indiánský název, že ho ode dneška budu razit (a je fakt, že když jsem tam naposledy před více než patnácti lety byl, zastihla nás bouře). Němci jí prý také říkají Donnersberg, tedy Hora bouří, takže na tom něco bude. Někdy musím vyrazit s Věruškou na výšlap. Potřebovali bychom se zbavit těch přízemních pracovních běd, co nás tady v podhůří tíží!
Z Obrazů z přírody jsem si přečetl Humboldtovu povídku, kterou mu vydal Friedrich Schiller ve svém časopise Hóry. Jmenuje se Životní síla aneb Rhodský genius a syrakuský filosof Epicharmus v ní odkrývá princip života – neboli, co je živost a neživost a proč. Je to zajímavé čtení, člověk se musí zamyslet. Velmi zjednodušeně: živé je to, co je od sebe odděleno až do chvíle, do kdy to zase nesplyne. Neživá příroda se vyznačuje klidem, je sloučena tak, jak jí to vyhovuje, a dokud do ní nezasáhne nový element, nic se s ní neděje. Když nový element zasáhne, sloučí se zase, jak se to hodí a znovu je v klidu. Živá příroda naopak není sloučena, rozlučuje, co k sobě patří, ale protože její součásti po sloučení touží, nakonec umírá! Den smrti jest dnem snoubení! V poznámkách se pak píše, že „organismus žije, dokud součásti jeho jsou činny ve službách celku“. Nesmíme zapomínat, že je to ještě před Darwinem a daleko před Dawkinsem.
Teď jsem zase v jednom zdroji našel, že v roce 1949 se Humboldtova univerzita přihlásila k odkazu obou bratrů, Wilhelma i Alexandra. Tedy jsem přeci jen o Humboldtovi něco věděl.
To mi připomnělo vtípek, kterej mi dneska řekl Honza Milota. „Dobrý den, co si dáte?“ „Dal bych si silný kafe, ale bez rumu.“ „No, my rum stejně nemáme.“ „Aha, tak mi to kafe dejte bez něčeho jinýho.“
Když už jsem tedy o tom druhém Kolumbovi, vědeckém znovuobjeviteli Ameriky, knížeti vědy a novém Aristotelovi nic nevěděl, přečetl jsem si jeho životopis v úvodu od V.J. Procházky. Nebylo to tak napínavý čtení, jak jsem čekal, ale nuda to taky nebyla. Už výčet věd, kterým se Alexandr z Humboldtů, jak Procházka jeho jméno krásně překládá, věnoval, by hravě pokryl čtyři ročníky Kirwitzerových dní (na ten poslední jste zváni příští pátek a sobotu – více najdete zde). Z životopisu to dokazuje tato pasáž o období Humboldtova života, kdy dělal horního radu na dvoře Fridricha Viléma II.
I za tohoto období plného námah služba jeho, přes to, že byla úmorná, nevyčerpávala nezdolné jeho síly tak, aby se neobíral současně ještě několika vědeckými pracemi; zrovna tehdy, kdy sepisoval zprávy o svých cestách a výkonech v pruských dolech, přehlížel tisk svého díla "Flora subterranea", dále obíral se chemickým rozborem hub, pak začínal experimentální výzkum živočišné elektřiny, kterým později znamenitých dospěl výsledků a měl mimo to ještě dosti pokdy, aby se věnoval studiu antického tkalcovství. O trochu později pracoval o náčrtku k "mineralogické geografii", kterou, pokud je známo, nevydal tiskem.
Co mě zaujalo, když jsem hledal, jestli náhodou nebyl v Kadani a kde tedy v Čechách byl, je, že pohled z Milešovky prý nazval třetím nejkrásnějším pohledem na světě. Asi tam taky zažil to, o čem napsal tyhle verše:
Na horách volno jest! Hrobů puch
nevniká nahoru v čistý vzduch;
všude je krásný lahodný svět,
kam člověk nevkročí s tíhou svých běd!
Milešovka se v němčině řekne Milleschauer Berg, což překladač vyhodnotil jako Hora tisíce dešťů, a to je tak krásný indiánský název, že ho ode dneška budu razit (a je fakt, že když jsem tam naposledy před více než patnácti lety byl, zastihla nás bouře). Němci jí prý také říkají Donnersberg, tedy Hora bouří, takže na tom něco bude. Někdy musím vyrazit s Věruškou na výšlap. Potřebovali bychom se zbavit těch přízemních pracovních běd, co nás tady v podhůří tíží!
Z Obrazů z přírody jsem si přečetl Humboldtovu povídku, kterou mu vydal Friedrich Schiller ve svém časopise Hóry. Jmenuje se Životní síla aneb Rhodský genius a syrakuský filosof Epicharmus v ní odkrývá princip života – neboli, co je živost a neživost a proč. Je to zajímavé čtení, člověk se musí zamyslet. Velmi zjednodušeně: živé je to, co je od sebe odděleno až do chvíle, do kdy to zase nesplyne. Neživá příroda se vyznačuje klidem, je sloučena tak, jak jí to vyhovuje, a dokud do ní nezasáhne nový element, nic se s ní neděje. Když nový element zasáhne, sloučí se zase, jak se to hodí a znovu je v klidu. Živá příroda naopak není sloučena, rozlučuje, co k sobě patří, ale protože její součásti po sloučení touží, nakonec umírá! Den smrti jest dnem snoubení! V poznámkách se pak píše, že „organismus žije, dokud součásti jeho jsou činny ve službách celku“. Nesmíme zapomínat, že je to ještě před Darwinem a daleko před Dawkinsem.
Teď jsem zase v jednom zdroji našel, že v roce 1949 se Humboldtova univerzita přihlásila k odkazu obou bratrů, Wilhelma i Alexandra. Tedy jsem přeci jen o Humboldtovi něco věděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat