Koa

Někde jsem četl, že Koa bez Navarový je jako Doors bez Morrisona nebo Nirvana bez Cobaina, samí skvělí muzikanti, ale bez dotyku genia. Neznal jsem Zuzku Navarovou tak dobře, aby mě to nutilo k srovnávání, a tak čistě pocitově: genius tam byl přítomen pořád v té Zuzce, v několika jejích textech, v jejím odkazu. To si při těch dvaceti divácích ve sklepě na malym městě člověk může dobře uvědomit. Hrálo se skoro dvě hodiny a jak ke konci gradovalo tempo, dokonale nás to rozhicovalo. Nejvíc se mi líbily starý písničky otextovaný Z.N. a taky ty cikánský, co složil Mario Biháry. Bubeník a kytarista si mě zase podmanili jako skvělí virtuózové.


Jednou točili o Máriovi dokument. „Neustále tam cpali, jak jsem slepý a vlastně hrozně ubohý ... Co je na tom, že jsem slepec? To je můj problém a jim do toho je tak akorát hovno. Hrozně by mě mrzelo, kdyby si lidé, co to uvidí, mysleli, že to dělám jenom proto, abych se zviditelnil na úkor svého handicapu. Osobně zastávám názor, že ti lidé, kteří si opravdu myslí, že to dělám jen a pouze kvůli tomu, toho vidí ještě míň než já.“

Koupil jsem si cédéčko a posteskl jsem si, že neumím ty cédéčka vybalit z těch polyethylenových obalů. Mario mi ho rozbalil a já pochopil, že jsem pěkně ubohej, když mám takovej hendikep a že by o mně taky mohli natočit nějakej dokument. Jenže to bych musel taky něco umět.

Hrozně bych si přál někdy dosáhnout kvality Zuzaniných textů. Při tomhle se mi dělala příjemná husina na předloktí.

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
spíš spíš
a na nic nemyslíš
půlnoc bledá
je

Spíš, nebo nespíš
neslyšíš
tím spíš
že ani myš, to víš
spíž nehledá
...

Spíš, a tak nevíš
jestli poponesli
kříž
když na mý sesli
dřímáš
Nebo ne?