Tanky jedou po Praze

Musím se přiznat, že jsem dnes udělal něco, čeho teď lituju. Psal jsem si s jistou Taťánou ze sibiřského Ťumenu, protože jsem potřeboval pomoct s pochopením jedné ruské básničky (to je moje běžná překladatelská praxe a bez icq bych se při překládání z jiných jazyků než z angličtiny neobešel). A protože je dnes to výročí, poslal jsem jí odkaz na Krylova Bratříčka. Urazil jsem tak její city, pořád se ptala, proč je pro nás tak důležité připomínat tuhle křivdu, když už je to tak dávno. Snažil jsem se jí to vysvětlit, vždyť jsem předtím psal, že bych se sám rád na Sibiř podíval a projel se transsibiřskou magistrálou, která staví i v jejím městě, ale myslím, že to bylo marné, protože jsem rozladil jednu důležitou strunu a akord (čili souznění) už jsem tím pádem vyloudit nedokázal.

Omlouvám se tedy Taťáně, která se narodila až pět let po okupaci, ale nejen jí. Omlouvám se všem Rusům, kteří za nic nemohou, kteří si nikdy nemysleli nic špatného o Čechoslovácích, Gruzíncích a o komkoli jiném a jen se vezli v tom vlaku, v němž byl nejkrutějším mašinfírou právě jeden Gruzínec a pár dalších jedinců ovládajících ve své době miliony. Nejsme jako národ o nic lepší než vy, jen jsme (naštěstí pro svět) neměli nikdy impérium.

Taťána mi pomohla s pochopením básničky od Jevgenije Jevtušenka, která se jmenuje Tanky jedou po Praze a z níž jsem se pro neschopnost odhodlal přeložit jen poslední sloku, která snad osvětlí, o co mi šlo:

Na hrob ať napíšou mi bez vzlykání

místo otřepané fráze:

„Zde leží ruský básník, usmýkaný

ruskými tanky v Praze.“