Je zvykem slýchat naučení otců a dědů svým potomkům, naučení moudrých starců novým generacím. Od kojence by se asi člověk nic kromě ssavého reflexu nenaučil. Před čtyřmi sty lety se však v jednom anglickém hrabství narodil John Suckling, který, jak mu předurčilo jeho jméno, zůstal Kojencem celý život. A je to život jako zkrácená učebnice dějepisu. Bojoval pod Gustavem Adolfem v bitvě u Breitenfeldu za třicetileté války. V roce 1640 byl u zrodu anglické revoluce jako člen Dlouhého parlamentu. Musel však prchnout z Anglie, až se nakonec dostal do rukou španělské inkvizici. Jak skončil, se neví přesně.
Jedna Sucklingova báseň je v těchto dnech aktuálně poučná pro jednoho kamaráda, co marně bojuje s marnou láskou. Je to jeden z mála mejch kamarádů, co zná některý moje vlastní básničky nazpaměť (na rozdíl ode mě) a jemu teď tedy věnuju překlad části té básničky, protože jejímu konci nerozumím přesně a nechci si vymejšlet. Ten fragment ale jistě stačí:
Jedna Sucklingova báseň je v těchto dnech aktuálně poučná pro jednoho kamaráda, co marně bojuje s marnou láskou. Je to jeden z mála mejch kamarádů, co zná některý moje vlastní básničky nazpaměť (na rozdíl ode mě) a jemu teď tedy věnuju překlad části té básničky, protože jejímu konci nerozumím přesně a nechci si vymejšlet. Ten fragment ale jistě stačí:
Nebudu milovat už ani o minutu víc!
Přísahám, ani o minutu! Vzdech, slzy, nic
už ti nevěnuju, pohled ani kousek slova.
I kdybys nakrásně si chtěla začít znova,
už na tě nepomyslím, budeš pro mě vzduch,
hřích mládí prokletý nebo promlčený dluh.
A kvůli tobě pro mě to, co zve se pyšně ženou,
je míň než duch procházející tlustou stěnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat