Dnes jsem se rozepsal na blogu KZK o svátku Sv. Valentýna.
Pohnula mě k tomu včerejší četba. Od svých jinošských let nosím v hlavě úctu k François-Renému ze Chateaubriand. „Být Chateaubriandem nebo ničím,“ poznamenal si mladý Victor Hugo do deníčku. Sháněl jsem dlouho jeho Atalu v překladu Josefa Jungmanna a sehnal jsem jen Miltonův Ztracený ráj. Nedávno jsem ale koupil ony Vybrané spisy, z nichž jsem tu už psal o šachu, a teď jsem si před svátkem zamilovaných našel čas i na pokračování.
„Člověk obývá s plným srdcem prázdný svět,“ psal prý francouzský vikomt ve svém spisu Duch křesťanství, který je v češtině nedostupný. Jsou z něj vytrženy jen dvě prózy, které Chateaubriandovi přinesly slávu: Atala a René. Že se Jungmann „ neostýchal tím neposledním kvítkem literatury francouzské náši českou zahrádku okrásiti“ (1805) pár let po francouzském vydání (1801), je obdivuhodné, ovšem ještě obdivuhodnější je překlad sám. Jungmannovy vysvětlivky slov „pozatmělejších“ nám dnes občas mohou přijít legrační, protože mnohdy známe lépe právě to slovo, které je použito v textu (např. „vteklo dýku“ je vysvětleno jako „vbodlo tulich“, slovo „ples“ jako „křepčení nohama i rukama“).
Znaje děj, představoval jsem si, že to bude otřepaná obhajoba křesťanství, která pro dnešního člověka vyzní staromilsky a naivně, takže je dobře, že už se dneska Atala ani neučí, tak maximálně spolu s Jungmannem, víc se češtinář asi nerozpovídá, má přece před sebou ještě všechny ty fáze národního obrození a musí je stihnout, než bude zvonit. Apologii Kristova učení pro moderní věk napsal dle mého soudu nejlíp G.K. Chesterton ve své Ortodoxii.
S takovým očekáváním jsem se včera odpoledne pustil do Lásky dvou divochů na poušti. Opravdu to dlouho vypadalo, že křesťanství se tu zúží do obhajoby panenskosti a čistoty. Ale pak přišlo rozuzlení a zřejmě i důvod, proč se novelka stala tak populární. Atala se se svým jinověrným milencem (sama mu říká Jungmannovou češtinou „mrzký modloslužebník“) dostane k poustevníkovi, který nejenže odhalí Atalin pravý původ, ale také pronese řeč, která má milencům umožnit milostné splynutí.
„Dcero má!“ vešel poustenník do řeči, „bolest mámí tebe. Ten výstupek náruživosti, do kterého se podáváš, málo kdy pravý jest: ten ani v přirozenosti není, a jest proto méně hoden trestu před Bohem, že raději omyl ducha, nežli zlobu srdce zjevuje. Mělas varovati se zámezností, nehodných celosti tvé. Ale milé dítě! tvá obraznost klopotná přílišně zarmoutila tebe nad slibem tvým. Náboženství pravé nežádá obětí větších nad lidské. Jeho pravé city, jeho mírné ctnosti předčí daleko city výskočné a ctnosti přepiaté domnělého hrdinství. Kdybys byla klesla, i nu! ubohá ovečko zbloudilá! dobrý pastýř by hledal tebe, a přivedl opět ku stádu. Pokladové želu byli otevříni tobě; potoků krve potřeba jest k smazání chyb před lidem; Bohu na jediné slze dosti. Upokoj se, má milá dcero! tvůj stav žádá poklidu; utecme se k Bohu, on léčí každé rány služebníků svých. Jestli to vůle jeho, jakcž se naději, že jest, aby jsi vyšla z té nemoci, vyučím tebe pravdě, a zproštěna budeš slibu svého před Bohem a konati dny své u mne, se Šaktou manželem svým.“
Na tělesné splynutí dvou zamilovaných duší je ale pozdě, Atala se otrávila. Poustevník pak mluví nad umírající se stejnou nadějí jako v první řeči, komu to stojí za přečtení, dám to sem, abych neodradil čtenáře, co mají rádi krátké články. Nicméně poustevníkovo doznání, že i on smyslně miloval je natolik milé, že ho sem dát musím:
I já, dcero má! znal jsem bouři srdce; hlava ta nebyla vždycky plechatá, ani prsy ty tak poklidné vždycky, jako se zdají tobě tento den. Věř mně zkušenému: kdyby člověk stálý v náklonnostech svých neustavně nalézal, čím by zbuzován byl cit jeho, jsa obnoven stále; mimo pochybu, samota a milost vrovnaly by Bohu jej samému; nebo to jsou ty dvě potěchy věčné Svrchovaného. Ale duše člověka ustává a nikdy nemiluje dlouho téhož samého předmětu ouplně. Vždy jsou dvě stránečky, kterými dvě srdce netýkají se sebe, a ty stránečky učiniti mohou život dosti nesnesitedlný.
A ještě snad tenhle flák romantiky:
Kdyby člověk některý se vrátil na světlo několik let po smrti své, pochybuji, aby uvidín byl s radostí od samých těch, kteří prolili slzí nejvíce na památku jeho; tak brzo člověk v nové přechází spolky! tak snadno na se béře jiné navyklosti! tak přirozená jest jemu nestálost! takou maličkostí jest život náš, i ve srdci přátel!
A tak jsem oslavil pátek třináctýho.
Pohnula mě k tomu včerejší četba. Od svých jinošských let nosím v hlavě úctu k François-Renému ze Chateaubriand. „Být Chateaubriandem nebo ničím,“ poznamenal si mladý Victor Hugo do deníčku. Sháněl jsem dlouho jeho Atalu v překladu Josefa Jungmanna a sehnal jsem jen Miltonův Ztracený ráj. Nedávno jsem ale koupil ony Vybrané spisy, z nichž jsem tu už psal o šachu, a teď jsem si před svátkem zamilovaných našel čas i na pokračování.
„Člověk obývá s plným srdcem prázdný svět,“ psal prý francouzský vikomt ve svém spisu Duch křesťanství, který je v češtině nedostupný. Jsou z něj vytrženy jen dvě prózy, které Chateaubriandovi přinesly slávu: Atala a René. Že se Jungmann „ neostýchal tím neposledním kvítkem literatury francouzské náši českou zahrádku okrásiti“ (1805) pár let po francouzském vydání (1801), je obdivuhodné, ovšem ještě obdivuhodnější je překlad sám. Jungmannovy vysvětlivky slov „pozatmělejších“ nám dnes občas mohou přijít legrační, protože mnohdy známe lépe právě to slovo, které je použito v textu (např. „vteklo dýku“ je vysvětleno jako „vbodlo tulich“, slovo „ples“ jako „křepčení nohama i rukama“).
Znaje děj, představoval jsem si, že to bude otřepaná obhajoba křesťanství, která pro dnešního člověka vyzní staromilsky a naivně, takže je dobře, že už se dneska Atala ani neučí, tak maximálně spolu s Jungmannem, víc se češtinář asi nerozpovídá, má přece před sebou ještě všechny ty fáze národního obrození a musí je stihnout, než bude zvonit. Apologii Kristova učení pro moderní věk napsal dle mého soudu nejlíp G.K. Chesterton ve své Ortodoxii.
S takovým očekáváním jsem se včera odpoledne pustil do Lásky dvou divochů na poušti. Opravdu to dlouho vypadalo, že křesťanství se tu zúží do obhajoby panenskosti a čistoty. Ale pak přišlo rozuzlení a zřejmě i důvod, proč se novelka stala tak populární. Atala se se svým jinověrným milencem (sama mu říká Jungmannovou češtinou „mrzký modloslužebník“) dostane k poustevníkovi, který nejenže odhalí Atalin pravý původ, ale také pronese řeč, která má milencům umožnit milostné splynutí.
„Dcero má!“ vešel poustenník do řeči, „bolest mámí tebe. Ten výstupek náruživosti, do kterého se podáváš, málo kdy pravý jest: ten ani v přirozenosti není, a jest proto méně hoden trestu před Bohem, že raději omyl ducha, nežli zlobu srdce zjevuje. Mělas varovati se zámezností, nehodných celosti tvé. Ale milé dítě! tvá obraznost klopotná přílišně zarmoutila tebe nad slibem tvým. Náboženství pravé nežádá obětí větších nad lidské. Jeho pravé city, jeho mírné ctnosti předčí daleko city výskočné a ctnosti přepiaté domnělého hrdinství. Kdybys byla klesla, i nu! ubohá ovečko zbloudilá! dobrý pastýř by hledal tebe, a přivedl opět ku stádu. Pokladové želu byli otevříni tobě; potoků krve potřeba jest k smazání chyb před lidem; Bohu na jediné slze dosti. Upokoj se, má milá dcero! tvůj stav žádá poklidu; utecme se k Bohu, on léčí každé rány služebníků svých. Jestli to vůle jeho, jakcž se naději, že jest, aby jsi vyšla z té nemoci, vyučím tebe pravdě, a zproštěna budeš slibu svého před Bohem a konati dny své u mne, se Šaktou manželem svým.“
Na tělesné splynutí dvou zamilovaných duší je ale pozdě, Atala se otrávila. Poustevník pak mluví nad umírající se stejnou nadějí jako v první řeči, komu to stojí za přečtení, dám to sem, abych neodradil čtenáře, co mají rádi krátké články. Nicméně poustevníkovo doznání, že i on smyslně miloval je natolik milé, že ho sem dát musím:
I já, dcero má! znal jsem bouři srdce; hlava ta nebyla vždycky plechatá, ani prsy ty tak poklidné vždycky, jako se zdají tobě tento den. Věř mně zkušenému: kdyby člověk stálý v náklonnostech svých neustavně nalézal, čím by zbuzován byl cit jeho, jsa obnoven stále; mimo pochybu, samota a milost vrovnaly by Bohu jej samému; nebo to jsou ty dvě potěchy věčné Svrchovaného. Ale duše člověka ustává a nikdy nemiluje dlouho téhož samého předmětu ouplně. Vždy jsou dvě stránečky, kterými dvě srdce netýkají se sebe, a ty stránečky učiniti mohou život dosti nesnesitedlný.
A ještě snad tenhle flák romantiky:
Kdyby člověk některý se vrátil na světlo několik let po smrti své, pochybuji, aby uvidín byl s radostí od samých těch, kteří prolili slzí nejvíce na památku jeho; tak brzo člověk v nové přechází spolky! tak snadno na se béře jiné navyklosti! tak přirozená jest jemu nestálost! takou maličkostí jest život náš, i ve srdci přátel!
A tak jsem oslavil pátek třináctýho.
Žádné komentáře:
Okomentovat