Potěšil mě nový Respekt. Jsou tam dva dlouhý rozhovory s předními účastníky Kirwitzerových dní. První je se Stanislavem Komárkem a druhý s Janem Paloušem. První je o krizi a druhý o vesmíru. Jen pár krátkých útržků:
SK: Čeho se my bojíme, je difuzní existenciální hrůza, která se nad společností jako celkem vznáší a mimo jiné znamená především strach ze smrti. Jsme samozřejmě konečné bytosti, a proto nám cesty na Kanárské ostrovy či nákup skvělé elektroniky nevydrží dlouho. Tušíme, že konec mnohých z nás nebude snadný a veselý, a vlastně takovéhle obecné představy o špatném konci je to, co nás trápí.
JP: Zajímavé byly rozhovory (se Zdeňkem Neubauerem), které se týkaly Řecka, Platona a jeho dialogů a dalších řeckých filosofů. Během nich jsem si uvědomil, že dnešní zploštění světa je deformace podobná tomu, jak se lidstvo odřezává od vesmíru světelným a radiovým znečištěním.
SK: Pokud se něčeho aktuálně bojím, tak je to vyprázdnění životního smyslu. Zkrátka něco podobného, jako bylo někdejší odcizení průmyslových dělníků, kteří místo toho, aby jako malochalupníci vedli kozu na pastvu či okopávali řepu na poli, tak utahovali jeden typ šroubu v továrním soukolí. Možná se jim vedlo ekonomicky lépe, ale takový omezený život není ničím zvláštní, a skoro se dá říci, že na poli by jim bylo asi skutečně líp.
JP: Vědci by měli být skromnější. Myslím, že si to astronomové uvědomují o něco víc než vědci v jiných vědních oborech. Samozřejmě chceme v kosmu vidět určitý řád, ale daleko méně aspirujeme na to, abychom říkali, že přesně víme, jaký ten řád je.
SK: Současný konzum je něco jako sametové otroctví, a to se nepodařilo faraónům, římským císařům a feudálům raného novověku se všemi dráby dohromady: totiž zapřáhnout člověka tak, jak dosud zapřažen nikdy nebyl.
JP: Někdy zajdu do kostela, ale rozhodně to není každou neděli. V tom jsem hříšný praktikující.
Dalo mi to kopanec, abych se už začal pídit po hostech na 5. ročník Kirwitzerových dní, které letos budou už 19. září.
SK: Čeho se my bojíme, je difuzní existenciální hrůza, která se nad společností jako celkem vznáší a mimo jiné znamená především strach ze smrti. Jsme samozřejmě konečné bytosti, a proto nám cesty na Kanárské ostrovy či nákup skvělé elektroniky nevydrží dlouho. Tušíme, že konec mnohých z nás nebude snadný a veselý, a vlastně takovéhle obecné představy o špatném konci je to, co nás trápí.
JP: Zajímavé byly rozhovory (se Zdeňkem Neubauerem), které se týkaly Řecka, Platona a jeho dialogů a dalších řeckých filosofů. Během nich jsem si uvědomil, že dnešní zploštění světa je deformace podobná tomu, jak se lidstvo odřezává od vesmíru světelným a radiovým znečištěním.
SK: Pokud se něčeho aktuálně bojím, tak je to vyprázdnění životního smyslu. Zkrátka něco podobného, jako bylo někdejší odcizení průmyslových dělníků, kteří místo toho, aby jako malochalupníci vedli kozu na pastvu či okopávali řepu na poli, tak utahovali jeden typ šroubu v továrním soukolí. Možná se jim vedlo ekonomicky lépe, ale takový omezený život není ničím zvláštní, a skoro se dá říci, že na poli by jim bylo asi skutečně líp.
JP: Vědci by měli být skromnější. Myslím, že si to astronomové uvědomují o něco víc než vědci v jiných vědních oborech. Samozřejmě chceme v kosmu vidět určitý řád, ale daleko méně aspirujeme na to, abychom říkali, že přesně víme, jaký ten řád je.
SK: Současný konzum je něco jako sametové otroctví, a to se nepodařilo faraónům, římským císařům a feudálům raného novověku se všemi dráby dohromady: totiž zapřáhnout člověka tak, jak dosud zapřažen nikdy nebyl.
JP: Někdy zajdu do kostela, ale rozhodně to není každou neděli. V tom jsem hříšný praktikující.
Dalo mi to kopanec, abych se už začal pídit po hostech na 5. ročník Kirwitzerových dní, které letos budou už 19. září.
Žádné komentáře:
Okomentovat