Většinou se snažím politickým komentářům vyhnout, ale teď nemůžu odolat. Včera byl v Kadani Jiří Paroubek. Všem jistě ku podivu a svému zdraví ku prospěchu jsem tam nebyl. Ovšem dnes jsem po příchodu do práce objevil na pultě několik zbylých výtisků knihy Jaký opravdu je? s podtitulem Jiří Paroubek v odpovědích na otázky Arnošta Lustiga, Jana Krause a Jiřího Krampola. Neodolal jsem.
Ovšem číst se to dá jen s krajním sebezapřením – pro nebetyčnou urážku duševního obzoru čtenáře, jímž jsem se pro chvíli stal. A neurážely mě jen odpovědi, ale bohužel i otázky. Jen namátkou:
Jak si třídíte lidi? Kdybyste byl Bůh, co byste na Zemi a v lidech zlepšil? Co byste dělal jako kapitán Titaniku, než začne klesat? Kolik byste uživil dětí? Dovedete udržet tajemství? Za kolik vteřin uběhnete 100m? Kdybyste byl vladařem, co byste zlevnil, a naopak zdražil? Bylo zřícení newyorských dvojčat katastrofa, nebo tragedie?
Takhle se ptá držitel ceny Franze Kafky Arnošt Lustig, který prožil několik let v koncentračních táborech. Ano, omluvou snad může být stáří a s trochou naděje i fakt, že otázky nepokládal on, ale zaplatili mu za to, že je mohou vydávat za jeho (stejně jako jeho úvodní slovo). Korunu jim nasadila otázka: Kdo si myslíte, že jste?
A teď pozor:
Jak je možné, že v zemi, kde kulturu nezničila ani německá okupace, ani socialismus, který se o to snažil velmi silně a dlouho, se to daří jinak – když otevřete televizní program, 80 procent pořadů je z USA. Převážná část jsou slabomyslnosti. Uvedu například film Fotrle lotr. Fantastické obsazení, opravdu skvělí herci, například Dustin Hoffman, Robert de Niro, Barbra Streisand a podobně. Ale ten, kdo tento film natočil, musel na ty herce vědět dvojnásobnou vraždu. Proti téhle kravině je bulharský film Kulaka Mica sedmioskarový hit.
… ptá se a zároveň tvrdí herec, který má pětiroli ve filmu Waterloo po česku (2002), po Playgirls II nejhorším filmu historie okem českých diváků.
Nakonec otázky trochu na úrovni jako jediný pokládal Jan Kraus, u nějž se jen divím, do jaké společnosti se to přidal. To si nevšiml vypovídací hodnoty odpovědí? Příklad:
Co dělat, aby solidarita s těmi slabšími nebyla často jen taháním dolů těch úspěšných. Myslím poctivě úspěšných?
Solidarita existuje v každé opravdu demokratické společnosti. Je jejím neoddělitelným prvkem. A je zajímavé, že jen opravdu demokratické země, země s fungující sociální soudržností, jsou hospodářsky vyspělé.
I kdyby bylo možné vytvořit v jednom státě EU stát nesolidární – další země by se tomu snažily jistě zabránit –, ta společnost by procházela bouřlivými tenzemi. A skončila by nejspíše v křeči revoluce. A to by pro mě jako pro reformního socialistu bylo nepřijatelné řešení.
Krom toho, že to nebyla odpověď na otázku, bylo mi, jako bych četl pokračování ankety o floskulích v A2.
A co říci závěrem, když už jsem se nechal potřísnit blátem? Zkusím to na oko zahrát tak, jako bych to všechno psal, abych mohl nakonec parafrázovat právě čteného Rousseaua.
Předvídavost voličů české sociální demokracie (všeobecně, nejen pod Paroubkem) mi přijde jako předvídavost karibského domorodce: ráno prodá svou bavlněnou postel a večer pláče, aby ji koupil zpět, protože nepředvídal, že ji bude potřebovat pro příští noc.
Ovšem číst se to dá jen s krajním sebezapřením – pro nebetyčnou urážku duševního obzoru čtenáře, jímž jsem se pro chvíli stal. A neurážely mě jen odpovědi, ale bohužel i otázky. Jen namátkou:
Jak si třídíte lidi? Kdybyste byl Bůh, co byste na Zemi a v lidech zlepšil? Co byste dělal jako kapitán Titaniku, než začne klesat? Kolik byste uživil dětí? Dovedete udržet tajemství? Za kolik vteřin uběhnete 100m? Kdybyste byl vladařem, co byste zlevnil, a naopak zdražil? Bylo zřícení newyorských dvojčat katastrofa, nebo tragedie?
Takhle se ptá držitel ceny Franze Kafky Arnošt Lustig, který prožil několik let v koncentračních táborech. Ano, omluvou snad může být stáří a s trochou naděje i fakt, že otázky nepokládal on, ale zaplatili mu za to, že je mohou vydávat za jeho (stejně jako jeho úvodní slovo). Korunu jim nasadila otázka: Kdo si myslíte, že jste?
A teď pozor:
Jak je možné, že v zemi, kde kulturu nezničila ani německá okupace, ani socialismus, který se o to snažil velmi silně a dlouho, se to daří jinak – když otevřete televizní program, 80 procent pořadů je z USA. Převážná část jsou slabomyslnosti. Uvedu například film Fotrle lotr. Fantastické obsazení, opravdu skvělí herci, například Dustin Hoffman, Robert de Niro, Barbra Streisand a podobně. Ale ten, kdo tento film natočil, musel na ty herce vědět dvojnásobnou vraždu. Proti téhle kravině je bulharský film Kulaka Mica sedmioskarový hit.
… ptá se a zároveň tvrdí herec, který má pětiroli ve filmu Waterloo po česku (2002), po Playgirls II nejhorším filmu historie okem českých diváků.
Nakonec otázky trochu na úrovni jako jediný pokládal Jan Kraus, u nějž se jen divím, do jaké společnosti se to přidal. To si nevšiml vypovídací hodnoty odpovědí? Příklad:
Co dělat, aby solidarita s těmi slabšími nebyla často jen taháním dolů těch úspěšných. Myslím poctivě úspěšných?
Solidarita existuje v každé opravdu demokratické společnosti. Je jejím neoddělitelným prvkem. A je zajímavé, že jen opravdu demokratické země, země s fungující sociální soudržností, jsou hospodářsky vyspělé.
I kdyby bylo možné vytvořit v jednom státě EU stát nesolidární – další země by se tomu snažily jistě zabránit –, ta společnost by procházela bouřlivými tenzemi. A skončila by nejspíše v křeči revoluce. A to by pro mě jako pro reformního socialistu bylo nepřijatelné řešení.
Krom toho, že to nebyla odpověď na otázku, bylo mi, jako bych četl pokračování ankety o floskulích v A2.
A co říci závěrem, když už jsem se nechal potřísnit blátem? Zkusím to na oko zahrát tak, jako bych to všechno psal, abych mohl nakonec parafrázovat právě čteného Rousseaua.
Předvídavost voličů české sociální demokracie (všeobecně, nejen pod Paroubkem) mi přijde jako předvídavost karibského domorodce: ráno prodá svou bavlněnou postel a večer pláče, aby ji koupil zpět, protože nepředvídal, že ji bude potřebovat pro příští noc.
2 komentáře:
K uvedenému článku si je třeba také položit otázku proč byla taková kniha vůbec vydána a za jaké peníze se hradil její náklad. Z každé autobusové zastávky se na nás směje vymydlený bojující papaláš s dánskými figuranty za zády. Z deníků s celostátní působností na vás každý den vybafne stejný přítel papaláš a podobná hesla. Ptá se někdo kolik to vše stojí a kdo to platí?
Daňový poplatník kdo jiný. Pozor nejsou to levné sliby.
...bravo Honzo. Ta parafráze na konci je všechnovypovídající... Martin
Okomentovat