Nedávno jsem byl požádán, abych promluvil na vernisáži jedné výstavy na zámku v Klášterci. Hanka Stejskalová tam vystavovala svoje obrazy vyráběné technikou zvanou enkaustika a Radek Bláha dvě svoje sochy (na snímku Politický věk).
Mluvil jsem sice i o Donatellovi mezi šelmami, ale hlavně jsem se zamyslel nad estetikou jako takovou. Postavil jsem to celé na jednom citátu ze Schillera, který jsem si pár dní před vernisáží přečetl v nějaké knize v Plzni v antikvariátu u Amora.
„Člověk si má s krásou jen hrát a má si hrát jen s krásou.“
V posledním čísle A2 je recenze na články o estetice postavené na nějakých Kantových tezích. Autoři dospívají k závěru, že tři články sepsané na toto téma v jakémsi nedávno vydaném Sešitě pro umění jsou (mými slovy řečeno) o hovně. Ovšem jedna teze autorů této recenze mi to plně vynahradila: totiž, že tím, kdo dnes (kdy si dáváme plakáty se slavnými díly klasického i moderního umění na dveře od hajzlu) dělá svět krásným, je designér, zatímco umělec do něj vnáší jen neuspořádanost, dělá problémy nebo se exhibuje něčím, co není krásné a nedává smysl.
Na konci článku je pak poslední myšlenka, kterou napsal americký historik umění James Elkins:
Naše reakce na dílo je vždy neúplná a emoce jsou vždy prostoupeny různými postranními myšlenkami.
Přečetl jsem si z knihy, z níž citát pochází, 5. kapitolu, kterou James Elkins publikoval v pdf na svých stránkách. Je o jeho osobnímu vztahu k jednomu obrazu, který visí v New Yorku ve Frickově sbírce. Poprvé Extázi sv. Františka od G. Belliniho jako kluk s otcem a obraz v něm vyvolal emoce, které v kapitole popisuje a hlavně hledá jejich příčiny. Na konci kapitoly píše o dějinách umění jako o otrávené studni, která se veškeré emoce snaží vytlačit ze hry. Před lety na Elkinse působil tento obraz jako zázrak, mystérium, teď už jen jako obraz, na kterém se malíř snažil zachytit obvyklým způsobem zázrak a mystérium. Dnes dokáže o obrazu pronést několikahodinovou přednášku, ale už ani za nic nebude tím obrazem pohnut.
Přemýšlel jsem, který obraz je pro mě ten, nad kterým bych snad i v duši slzu uronil. Je to určitě Stařena míchající vejce od Diega Velazqueze.
Žádné komentáře:
Okomentovat