Jinak poměrně napjatou atmosféru před volbami snáším s nebývalým nadhledem. Čtu si Zvonokosy. Nedávno jsem totiž slyšel začátek v rozhlasovém čtení na pokračování a hned jsem si knihu musel sehnat.
Hned v první kapitole totiž starosta s tajemníkem přemýšlejí, co nového postavit pro lidi, aby vyhráli volby.
Protože oba jsou pokrokoví liberálové, nejdříve tajemník Inocenc Kulíšek radí starostovi Bartoloměji Pěšinkovi nechat na hřbitov vytesat nápis Volnost – Rovnost – Bratrství.
„Chcete vědět, co si o tom myslím já? Nebožtíci jsou nebožtíci. Nechme je tedy na pokoji. S touhle věcí bude lépe nehýbat. Kulíšku, to mi věřte: to bychom zabředli do všelijakých krámů, které nikoho nezajímají a které by nedělaly dobrý dojem… A pak také: nebožtíci, Kulíšku, to je minulost. A my musíme hledět do budoucnosti.“
Přichází tedy druhý (staronový) tajemníkův návrh: obecní knihovna.
„S tuhletou otázkou obecní knihovny neztrácejme čas. Řekl jsem vám to již jednou: zvonokoští občané nebudou ty vaše knihy číst. Úplně jim stačí noviny. Snad si nemyslíte, že já sám čtu něco jiného? Tenhle váš plán by nám natropil mnoho zla a užitek by nepřinesl žádný. Potřebujeme něco, co by vzbudilo větší efekt a co by bylo v souladu s tak pokrokovou dobou, jako je naše.“
Jak už to tak bývá, starosta se ptal zejména proto, aby mohl tajemníkovy návrhy smést ze stolu a dokázat si tak, kdo je tady starosta a má nejlepší nápady.
„Povím vám to, Kulíšku, ten svůj nápad… Chci dát na obecní útraty něco postavit… Něco, co bude užitečné jak z hlediska hygieny, tak z hlediska mravnosti. No, tak ukažte, jak bystrý máte rozoumek, Kulíšku! Hádejte trochu…“
Takovou opovážlivost, to by si tajemník nedovolil.
„Chci dát postavit pisoár, Kulíšku!“
Veřejný záchodek se o několik kapitol dále stane důvodem k rozdělení obce na Záchodomilce a Záchodobijce a kolem záchodku se dějí pěkná alotria. Ještě povedenější jsou ale jiné kapitoly, o které se s vámi rád podělím po volbách.
V Kadani máme jeden veřejný záchodek kousek od Svaté brány. Je to zvláštní stánek, docela rád se vžívám do toho pána, který tam prodává vstupenky po třech korunách. Někdy bych se u něj rád zastavil na kus řeči jako ti jeho stálí kamarádi, s nimiž si tam povídá. Nebo bych si je aspoň rád poslechnul. A ještě radši bych si to s tím pánem někdy vyměnil. Mít na starosti pár mís a pisoárů má možná stejný smysl, jako starat se o kulturu, a domů bych chodil s prázdnými střevy i hlavou. Dneska mám plné obojí a zdá se mi, že toho samého. Ještě že jsou takové knihy, jako je ta od Gabriela Chevalliera.
Hned v první kapitole totiž starosta s tajemníkem přemýšlejí, co nového postavit pro lidi, aby vyhráli volby.
Protože oba jsou pokrokoví liberálové, nejdříve tajemník Inocenc Kulíšek radí starostovi Bartoloměji Pěšinkovi nechat na hřbitov vytesat nápis Volnost – Rovnost – Bratrství.
„Chcete vědět, co si o tom myslím já? Nebožtíci jsou nebožtíci. Nechme je tedy na pokoji. S touhle věcí bude lépe nehýbat. Kulíšku, to mi věřte: to bychom zabředli do všelijakých krámů, které nikoho nezajímají a které by nedělaly dobrý dojem… A pak také: nebožtíci, Kulíšku, to je minulost. A my musíme hledět do budoucnosti.“
Přichází tedy druhý (staronový) tajemníkův návrh: obecní knihovna.
„S tuhletou otázkou obecní knihovny neztrácejme čas. Řekl jsem vám to již jednou: zvonokoští občané nebudou ty vaše knihy číst. Úplně jim stačí noviny. Snad si nemyslíte, že já sám čtu něco jiného? Tenhle váš plán by nám natropil mnoho zla a užitek by nepřinesl žádný. Potřebujeme něco, co by vzbudilo větší efekt a co by bylo v souladu s tak pokrokovou dobou, jako je naše.“
Jak už to tak bývá, starosta se ptal zejména proto, aby mohl tajemníkovy návrhy smést ze stolu a dokázat si tak, kdo je tady starosta a má nejlepší nápady.
„Povím vám to, Kulíšku, ten svůj nápad… Chci dát na obecní útraty něco postavit… Něco, co bude užitečné jak z hlediska hygieny, tak z hlediska mravnosti. No, tak ukažte, jak bystrý máte rozoumek, Kulíšku! Hádejte trochu…“
Takovou opovážlivost, to by si tajemník nedovolil.
„Chci dát postavit pisoár, Kulíšku!“
Veřejný záchodek se o několik kapitol dále stane důvodem k rozdělení obce na Záchodomilce a Záchodobijce a kolem záchodku se dějí pěkná alotria. Ještě povedenější jsou ale jiné kapitoly, o které se s vámi rád podělím po volbách.
V Kadani máme jeden veřejný záchodek kousek od Svaté brány. Je to zvláštní stánek, docela rád se vžívám do toho pána, který tam prodává vstupenky po třech korunách. Někdy bych se u něj rád zastavil na kus řeči jako ti jeho stálí kamarádi, s nimiž si tam povídá. Nebo bych si je aspoň rád poslechnul. A ještě radši bych si to s tím pánem někdy vyměnil. Mít na starosti pár mís a pisoárů má možná stejný smysl, jako starat se o kulturu, a domů bych chodil s prázdnými střevy i hlavou. Dneska mám plné obojí a zdá se mi, že toho samého. Ještě že jsou takové knihy, jako je ta od Gabriela Chevalliera.
Žádné komentáře:
Okomentovat