(Pa)tvar

Téma posledního Tvaru je angažovaná poezie. Autoři se ani neshodli v definici tohoto sousloví, natož aby vymysleli (ti co chtěli) nějaký smysuplný argument pro její existenci. Michael Hauser na to jde ovšem od lesa a na dvou rozborech tzv. mladé poezie se zamýšlí nad tím, proč je poezie na rozdíl třeba od té meziválečné nebo poválečné v posledních několika desítkách let tak slabá. To, kde i mě může tlačit bota, vypisuji:

... absence tvárného principu, zmechanizovaná výstavba básně, stylový eklekticismus, infantilní stylizace, odproblematizování světa, objevování známého, básnická nepoctivost; text se nevztahuje k předtextovému, nevrací nás do mlčení výchozího vjemu, stává se jen jakousi cystou jazyka a stylu; iluze obsahu; sebechrlivost, upovídanost až ukecanost...

Proti tomu staví autor trefně tezi Jana Mukařovského už z roku 1966, že estetická funkce nikdy není plně v moci individua, nýbrž je vázaná na své místo ve společenské struktuře. Poezie už dnes nevyplňuje to prázdné místo jako dřív, je buď součástí ekonomicko-kulturního provozu (neboli showbyznysu) nebo ji skoro nikdo nečte. Už ani šokovat neumí. Jak víme, ani sebevětší perverze a dekadence už nepůsobí jako akt vyčlenění z nějaké měšťácké morálky.

Jak jsem se tím ale tak pročítal, tak mi vlastně celý ten pohled na poezii a její angažovanost přišel perverznější než cokoli jsem četl v samotné poesii.

Stejně tak jinak velmi zajímavý rozhovor s uznávaným sociologem (pořád se nemůžu zbavit pocitu, že marxistickým) Janem Kellerem o tom, že většina sociologických problémů je už sto, sto padesát let dávno objevena a proprána klasickými autory kritického realismu, mi přijde mírně úchylný. Společenské nešvary v 19. století se snad v psychologické rovině dají srovnat s problémy dneška, ale v sociologické je to možné právě jen z marxistického pohledu na Balzaca, Flauberta nebo Zolu, co znám z předrevolučních učebnic literatury.

Musím se tu ale vyznat z toho, že v každém Tvaru hltám články Patrika Linharta a fakt jsem rád, že je redaktorkou Svatava Antošová. A jak nemusím Milana Kozelku, tahle jeho básnička se mi líbila:

Veverky v Central parku jsou důvěřivé,
některé skáčou lidem na ramena.
Sjetí sráčové jim podstrkují krek a semena
máčená v tvrdym chlastu.
Veverky se motají, padají ze stromů a piští.
Ve světě plném luxusu, stupidní hudby
a marketingových strategií je jim těsno.
Čas pracuje proti nim, nedaleko odtud stojí
Americké muzeum přírodních dějin.
Týpci s kapucema se hlasitě chechtají
a pocvakávají vyhazovacími noži.
Ve svých projevech mluvil Obama
o státním deficitu, o reformě zdravotnictví,
o razantním zkrocení bankovního sektoru
a o nutné nápravě hypotekových křivd.
O veverkách neřek ani slovo.