Opatství Saint-Germain-des-Prés jsem znal jen podle názvu a ten zase podle té čtvrti, co o ní psal Boris Vian. Protože ale téměř neminu žádný kostel a vlezu i do těch anonymních, co nejsou na mapách, těšil jsem se do něj a tušil překvapení. Hned u vchodu mě zaujal jeden mladý pár. Byl to pár dvou jinochů, zřejmě studentů, jeden šel a objevoval, druhý ho vždy došel a obdivoval objevené tak dlouho, než mu ten první zase utekl. Ten třetí, který jim byl v patách, jsem byl já. Když se první zastavil u jednoho z výklenků, věnoval jsem mu pozornost pouze proto, abych si ho vyfotil.
Hrob nějakého Jeana Mabillona. No a co? Pak ale přišel i ten druhý a stáli tam strašně dlouho.
To už mi bylo podezřelé, tak jsem znovu zahmouřil očima směrem k nástěnce. Nějaký Bernard de Montfaucon, ale kdo to je, aby u něj ti student museli vystát důlek? Po pár minutách se konečně odlepili od dlažby a popošli dál. Tak jsem si udělal fotku na památku.
V tom ke mně přikročila Věruška a špitla: „Nebojoval Descartes v bitvě na Bílé hoře?“
„Cože?“ O tom, že by tu mohl ležet Descartes, jsem vážně pochyboval. Za prvé, to bych asi někde už četl, a za druhé si myslím, že leží v Pantheonu. „Myslím, tedy jsem,“ napsal. „Pochybuji, tedy jsem,“ myslel tím. Já pochyboval a myslel, a ony tu zatím opravdu ty jeho kosti ležely. A leží dál. Kosti toho Descartese, o kterém jsem poprvé slyšel od Rudy Koblice, když nám vysvětloval kartézský součin. Toho Descartese, jehož Rozpravu o metodě jsem si pak na gymplu četl a poprvé z poznámek zjistil, že bojoval na Bílé hoře a že si psal s bývalou českou královnou, ženou Fridricha Falckého. Descartese, který se zúčastnil i obléhání pevnosti La Rochelle za kardinála Richelieu, s Komenským bydlel v Nizozemí a jako Komenský byl pozván na dvůr švédské královny, aby jí dával hodiny. Ve Švédsku taky umřel a byl tam pochován na hřbitově pro nepokřtěné děti. Jeho kosti však Francouzi převezli do Paříže a pohřbili tam, kde jsem je po třech stovkách let náhodou našel.
Žádné komentáře:
Okomentovat