Anglická poesie z první světové války se pomalu ukládá do šuplíku s nápisem moje stará láska. Strašně rád objevuju nové básničky z tohoto období, někdy i s básníky. Dnes jsem objevil poklad. Rupert Brooke je básník spíš předválečný, ale do historie se zapsal svými šesti válečnými sonety, které složil na začátku války v roce 1914. Zemřel pak v dubnu na sv. Jiří 1915 na cestě do bitvy o Gallipoli na otravu z komářího štípnutí. Nekrolog mu do Timesů napsal Winston Churchill.
Jeho nejslavnější báseň je Voják, poslední ze sbírky 1914 a jiné básně. Já jsem si vybral hned první z nich, která jediná není číslovaná a nikde nenajdete její rozbor. Nejradši totiž překládám básně, kde si ani po třetím čtení nejsem jist, o čem jsou. Nabízí mi to možnost mazlit se se slovy, počítat je a obracet je v prstech. Výsledek mého rozjímání nad originálem básně s názvem Poklad je tady::
Když se barva vrátí domů do očí
a za světlem se zase zavřou víčka,
za zpěvu ptáků se dívky zatočí
v mozkových závitech, uzlících a kličkách;
tam v místech, kde začíná a končí duha,
kde růže uvadne a vykvete z ní druhá,
tam Čas se schová tajně pod polštář
a já vysypu si z torny provoněný svět,
tu píseň a květinu a oblohu a tvář,
jež můžu laskat, počítat a v prstech obracet
nebo jen rozjímat jako rozjímají matky
nad tělíčky svých dítek zavinutých v látky
a klidně spících ve svých postýlkách,
dokud se denní světlo neutopí v tmách.
Žádné komentáře:
Okomentovat