Včera ráno jsem se probudil s myslitelským výrazem v obličeji. Když se mě Věruška, která vstává o pár minut dřív, od zrcadla zeptala, na co tak úporně myslím, odpověď zněla: „Na kokosovník. Chybí mi kokosovník. Chtěl bych mít tak čtyři, abychom byli svobodní a šťastní.“
Takhle nějak vypadají symptomy slabé mrtvičky, řekla si Věruška a začala se o mě bát. Podívala se na mě ovšem vyčítavě, jako by chtěla říct, jestli mi ke štěstí nestačí ona s bříškem jako kokosový ořech. Tyto vnitřní duševní pochody shrnula do otázky: „Co to meleš?“
„Kokosovník dává mléko na uhašení žízně a to mléko se dá i zkvasit na kokosové víno. Kokosovník dává dužninu na uhašení hladu, která se navíc dá usušit a neztrácí na výživnosti. Kokosovník dává listy a vlákno z kůry ořechů na oděv. Listy kokosovníku poskytují stín na slunci a z kmenového dřeva lze postavit příbytek či odolný most. Z listů lze vyrobit košťata, kartáče, vějíře, koše na vodu a další praktické věci. Když se usuší a spálí, získá se nehašené vápno. Rozpůlená skořápka dá dvě nádoby na polévky či nápoje, ale slouží i jako hudební nástroj. Sušené skořápky se dají použít jako dřevěné uhlí na zátop. Z kokosového ořechu lze samozřejmě vylisovat kvalitní olej a odpadem zbylým po lisování lze krmit dobytek.“
Základ pro tuto přednášku mi poskytla jedna jediná věta z Voltairových Listů Amabedových. Indický duchovní Shastasid v jednom dopise svému žáku Amabedovi píše o Evropanech, že obývají chudé krajiny, kde nemají žádnou bavlnu, žádný porcelán a jimž bůh odepřel kokosovník, jenž stíní, hostí, odívá, živí a napájí děti Brahmovy; znají jen jakýs nápoj, který je zbavuje rozumu: jich pravým božstvem je zlato, toho boha chodí hledati na druhý konec světa.
„Dneska se zase uvidíme až večer po práci. Kup cestou domů chleba a neber si už svetr, bude tam vedro. Tak ahoj. Miluju tě.“
V sanskrtu se kokosovníku říká kalpa vrikša a znamená to „strom, který dává vše potřebné k životu“. Ve srovnání s plnými hypermarkety nepotřebných sraček je to kopanec do koulí evropské civilizace.
„Já tebe taky, lásko.“
Takhle nějak vypadají symptomy slabé mrtvičky, řekla si Věruška a začala se o mě bát. Podívala se na mě ovšem vyčítavě, jako by chtěla říct, jestli mi ke štěstí nestačí ona s bříškem jako kokosový ořech. Tyto vnitřní duševní pochody shrnula do otázky: „Co to meleš?“
„Kokosovník dává mléko na uhašení žízně a to mléko se dá i zkvasit na kokosové víno. Kokosovník dává dužninu na uhašení hladu, která se navíc dá usušit a neztrácí na výživnosti. Kokosovník dává listy a vlákno z kůry ořechů na oděv. Listy kokosovníku poskytují stín na slunci a z kmenového dřeva lze postavit příbytek či odolný most. Z listů lze vyrobit košťata, kartáče, vějíře, koše na vodu a další praktické věci. Když se usuší a spálí, získá se nehašené vápno. Rozpůlená skořápka dá dvě nádoby na polévky či nápoje, ale slouží i jako hudební nástroj. Sušené skořápky se dají použít jako dřevěné uhlí na zátop. Z kokosového ořechu lze samozřejmě vylisovat kvalitní olej a odpadem zbylým po lisování lze krmit dobytek.“
Základ pro tuto přednášku mi poskytla jedna jediná věta z Voltairových Listů Amabedových. Indický duchovní Shastasid v jednom dopise svému žáku Amabedovi píše o Evropanech, že obývají chudé krajiny, kde nemají žádnou bavlnu, žádný porcelán a jimž bůh odepřel kokosovník, jenž stíní, hostí, odívá, živí a napájí děti Brahmovy; znají jen jakýs nápoj, který je zbavuje rozumu: jich pravým božstvem je zlato, toho boha chodí hledati na druhý konec světa.
„Dneska se zase uvidíme až večer po práci. Kup cestou domů chleba a neber si už svetr, bude tam vedro. Tak ahoj. Miluju tě.“
V sanskrtu se kokosovníku říká kalpa vrikša a znamená to „strom, který dává vše potřebné k životu“. Ve srovnání s plnými hypermarkety nepotřebných sraček je to kopanec do koulí evropské civilizace.
„Já tebe taky, lásko.“
2 komentáře:
A nestačil by Ti ručník?
Froté;)
Okomentovat