Tátova douška

Hříšně málokdy bulím,
ale když si vzpomenu
na tu noc, kdy už uložený
pod motelovou parodii na přirývku
snažil jsem se usnout
nad stránkami Cizince,
který hledá byt,
když tu náhle mi zazvonil telefon
a v něm mi Ivanka s pláčem sdělila,
že táta umřel,
vždycky se spolehlivě rozbrečím.
Pode mnou na palandě ležel kamarád,
jenž už přišel o tátu i o mámu,
a tak vím, že ta jeho soustrast
byla víc než upřímná.
Šel jsem se projít
a na tom prázdném parkovišti,
za kterým chrápala ubytovna
plná apoštolů, jsem začal chápat
pocity Krista na Olivetské hoře.
Zbytek noci se mnou probděla Věruška.
Mohl jsem se o ni opřít
i v následujících dnech,
kdy jsem musel nevyspalý
předstírat zaujatost památkami anglického venkova,
aby klienti nic nepoznali.
Jsem ale vděčný, že jsem jel jako průvodce,
a ne jako pouhý účastník zájezdu.
Řidičům jsem to druhý den řekl
a obzvlášť jeden z nich mi pak
dodával krev do žil jako chlap chlapovi.
Je dobré, když se chlap občas vybrečí.
Děkuju Alenko, žes mi připomněla,
že je to dneska už tři roky.